DR. BEDŘICH BÖHNEL(1937)

Nícova hora, dnešní Hlincová Hora

Východně od Č. Budějovic v sousedství starého města Rudolfova leží přímo pod hřebenem Kněžského vrchu (Pfaffenbergu) stará ves, dnešní Hlincová Hora. V nejstarších dokladech nazývá se česky „Nícovou horou“ , německy Pfaffendorf. Už k roku 1398 je v Liber losungarum města Budějovic Českých na fol. 72 veden jako zdaněný občan budějovský jakýsi Paulus z Nyczowyhory. Byl zdaněn na 1/2 kopy a je pak veden v knize až do let 1401-1407, v jejichž období se ztrácí (byl škrtnut ze seznamu). Název vsi by ukazoval, že ves byla založena nějakým Nícem. Pro XIII. Století je jméno Níc a Nicek doloženo. Od něho má jméno např. osada Nícov. V roce 1399 se usadil v Rožnově nějaký Nycz Neustifter. Jméno toto je odvozeno od německého Nikolaus. Jako přetvořují Němci Konrád v Kunz, Heinrich v Heinz, Friedrich ve Fritz, podobně činí i s jménem Nikolaus, jež zkracují v Nietz. Má tedy osada „Nietzova hora“ původ svého starého jména v něm. Nietz, utvořeném z Nikolas nebo z Niklas. Tento Mikuláš však není živý zakladatel, nýbrž jde o kostel sv. Mikuláše v Budějovicích Českých a o patrona tohoto chrámu, papeže Mikuláše, jenž měl jaksi protektorát nad jeho stavbou. (Papež Mikuláš papežoval v letech 1277-1281, chrám budějovský se stavěl do r. 1297)

Pro faru a chrám budějovský byly určeny dvě vesnice poddanské, které patřily městu: byly to Kněžské Dvory (Pfaffenhöfen) a Pfaffendorf, česky jmenovaná „Niezowa hora“, čili „ Mikulášova hora“, jak se však nikdy nejmenovala.

Samo jméno „ hora“ neznačí ve skutečnosti horu či vrch. V minulých dobách se horou jmenoval les nebo zalesněný komplex. Tak ves Třebotovice ještě po třicetileté vojně se zve „Třebotova hora“, a městské lesy písecké se jmenují ještě v 19. století „Píseckými horami“. (Srov. Sedláček: Snůška starých jmen, str. 12)

Tento les leží dodnes na horské přepážce mezi kotlinou budějovskou a třeboňskou při pohledu na východ z města Českých Budějovic. Od pradávna slul vrch, jejž tento les zdobí, „ Pfaffenberg“, jinak se nazýval les „Děkanským“, lid jej zkrátka nazývá „Děkanem“. To proto, že les i vesnice v něm založená patří budějovskému faráři, od r. 1601 děkanovi.

Jméno vsi, jejíž založení spadá asi k roku 1350, neboť tehdy byla založena i ves Kněžské Dvory a obě vesnice současně se dostaly ad usum et fructum budějovské faře a kostelu sv. Mikuláše (založení Kněžských Dvorů je bezpečně vročeno), prožilo zajímavý vývoj.

Vývoj ten můžeme stopovati v dokladech, jichž je dosti. Jméno „Nieczova hora“ je znovu doloženo koncem XV. Století v listině z roku 1479. je to listina škod, jež způsobil v budějovském kraji bouřlivák pan Racek z Kocova“ jejich soupis pro krále Vladislava měl sloužit k půhonu a k náhradě. Listina byla otištěna v Archivu českém IV., str. 96., jenže chybně: místo „Niezowa hora“ je tam „Mečova hora“! (Zjistil jsem spoluprací pana dra. Charváta, archiváře v Archivu Národního musea v Praze, že jde o zcela evidentní omyl a že v listině je „Niezowy hory“.)

Jméno Nietzova hora objevuje se v listinách ze XVI. století: tak v zápise o povinnostech sedláků z Niecovy hory z r. 1552 (v buděj.archivu), nebo z r. 1530 o sporu mezi příslušníkem farní obce Niezowy hory a poddanými sousedícího vstužského panství (v třeb.archivu) aj.

V XVII. Století dochází k zajímavé přeměně názvu. V sirotčí knize z r. 1688 (v buděj.archivu) tedy koncem století, objevuje se název „Hnizovihora“. Ale současně už v listině z r. 1682 (o půjčce občana naší vsi Jiřího Dvořáka buděj.měšťanu Ondř.Kotěrovskému, v buděj.archivu) a pak v sirotčích knihách z let 1693, 1695 až 1699 píše „Hlintzová hora“.

Tato přeměna má možný tento výklad : Ves byla založena na Pfaffenbergu, tj. na návrší k Budějovicům sbíhá ve dvou svazích. Z nich severní směřuje k obci Vrátu a jižní k Hlinsku. V knize M.W. Klaudyho o hornickém podnikání na Rudolfově (kniha je v originálu na rudolfovské radnici, v opisu v Národním museu v Praze) se mluví při určení nově otevřených dolů v XVI. a XVII. Století buď o dolech na „ Broder Gebürg“ nebo „Hlintzer Gebürg!. Naše ves ležela vlastně na „Hlintzer Gebürg“, cesta k ní na Pfaffenberg stoupala aspoň po hlineckém svahu, po němž dospívala k Děkanskému lesu a za ním do Nietzowy hory.

Tak došlo k tomu, že lidem koncem XVII. Stol. Už se stal název vsi „Nietzowa hora“ nejasným“ ale nově vznikající „Hlincová hora“, podle „ Hlintzer Gebürg“ se ještě neujal všeobecně. Odtud přechodní název: „ Hniztova hora“, po němž se konečně zjevuje definitivní český název „ Hlincová Hora“.

V století XVII. se nejčastěji užívá něm. Názvu Pfaffendorf a na český se zapomíná. V sirotčích knihách aspoň ani jedenkráte se český název neobjevuje.
Začátkem XIX. století se v listině z 22.dubna 1819 o popisu hranic třeboňského panství (v třeb.archivu) píše najednou: „Lincová hora“. Jméno to, vzniklé nepochopením pravého českého názvu, se pak objevuje v Sommrově D. Kön. Böhmen z roku 1841 aj. dokonce se stává úředním názvem vsi, jenž platil v letech 1854 až 1923.

Dnes se užívá správného úředního názvu „Hlincová Hora“, který pochází už z konce XVII. stol. a nahradil starý český název vsi „ Nietzowa hora“.

V rudolfovské matrice od jejího založení a od přejetí farní agendy nad Hlincovou Horou (od r. 1791) se užívá s počátku jen německého názvu „Pfaffendorf“. Teprve roku 1868 e objevuje prvně český název „ Hlincova Hora“. V knize kopulací je první český název vsi až roku 1877 (zápis P.Zemana potestate delegata o svatbě hlincohorského občana Vojtěcha Zemana s Marií Zmeškalovou. Z uvedeného je vidno, že tato ves je jednou z nejstarších na Budějovsku a že sám vývoj jejího jména dává badateli dvojí problém: totiž rozřešiti nejen původ starého jména, ale najíti i podklad k proměně jména toho na nynější název.
 

Zaniklé Vstuhy a Ortvínovice

 V těsném sousedství s Nícovou horou (dnešní Hlincovou Horou) na východ ležely v utěšené krajince s výhledem až k pohraničním horám dvě staré vsi: Vstuhy a Ortvínovice.
Vstuhy připomínají se po prvé v listině z 26. května 1367 (v třeb.arch.), podle které zaliňský sedlák Franko de Zelynye (ze sousední vsi Zalin) prodává plat v Domaníně třeboňské knížecí vrchnosti. Na listině se podepsali a pečeť dali: Kunáš ze Vstuh, Benata z Rankova a Henslin ze Zvíkova.

Zmíněný Kunáš nebo Kuneš ze Vstuh je nejstarším známým držitelem vsi a zemanské tvrze vstužské. V listině z roku 1374 je titulován: descretus et honestus vir Cunaschius de Wstuh (ušlechtilý a urozený pán Kuneš ze Vstuh).

Na počátku XV.stol. byl držitelem panství toho pan Smil z Chlumu a z Křenic. Měl statky na Plzeňsku (u Blovic) a nikdy na vstužské tvrzi nesídlil. Už tehdy byly Vstuhy a Ortvínovice společným zbožím. Ve Vstuhách bylo usazeno pět sedláků a v Ortvínovicích třináct (zápis Petříka z Benešova). Pan Smil pobíral od sedláků na jednom úroku (platil se úrok o sv.Jiří a o sv. Havlu) ve Vstuhách 3 kopy, 48 grošů, 2 peníze a 1 haléř. Od lánu se platilo půl kopy při jednom úroku.

Poddaní vstužští byli povinni panu Smilovi robotovati každý od jednoho lánu ročně deset dnů ve žních, nebo poslati deset ženců, a to okolo sv. Jakuba, jakmile bylo rozkázáno. Protože však pan Smil na Vstuhách nesídlil, vypláceli se vstužští i ortvínovští lidé z robot grošem nebo 7 penězi za každý robotní den. Tak se mu ze Vstuh scházela na robotních výplatách 1 kopa, 18 grošů a 2 peníze. Poddaní byli mimoto ještě povinni posílati pánovi ročně k Narození Páně od lánu 4 slepice, nebo se vyplatili místo kury od lánu 12 penězi. Scházelo se tak na dávce za kury 12 grošů bez jednoho peníze.

Z třinácti sedláků v Ortvínovicíh měl pan Smil roční úrok 9 kop, 18 grošů a pět peněz. Z robot 1 kopu, 31 grošů a 1 peníz, za kury 15 grošů a 3 peníze.

Od Smila přešly Vstuhy na Albína, českobudějovického měšťana a dědičného soudce městského, jehož dcera Eliška zboží zapsala svému manželu Wolfgangu Pochomerovi, měšťanu z Cáhlova (rakouského Freistadtu). S dcerou jeho, Magdalenou Johanou, se oženil známý českobudějovský měšťan Ondřej Puklice a stal se tak držitelem vstužského panství.

Rok narození Puklicova můžeme položiti blízko k roku 1415, tj. k roku Husovy smrti a počátku hnutí husitského. Byl podle všeho synem onoho krejčího Puklice, jehož jméno čteme v Liber losungarum mezi lety 1401 až 1407 v seznamu řemeslníků, českobudějovských měšťanů.

Ondřeje nacházíme už roku 1438 členem městské rady, tedy mezi bohatým patriciátem. Sedm let potom se žení, dostává vstužské zboží, a když byl o tom proveden zápis do zemských desek, zve se a píše Puklicem ze Vstuh a jeho synové se pak titulovali „urozenými panoši“.

Užíval i znaku vladyckého: na pečeti měl poprsí srnce s třemi parůžky a s obojkem na krku, od něhož vedl řetízek, zavěšený ke kruhu nad srncovou šíjí.

Z manželství s Magdalenou vzešly postupně děti: Mikuláš, Alžběta, Kateřina, Václav (narozený 1450), Jan (nar.1454), opět Kateřina, Řehoř, Prokop a Barbora.

Vedle vsí, jež dostal věnem, vlastnil v Budějovicích dům, stojící na rohu náměstí do dnešní Krajinské třídy (zjistil to městský archivář dr. Burián), pak koupil dva grunty u Hrdějovic, na nichž chtěl založiti rybník (v místech, kde dnes skutečně rybník je).

Ondřej Puklice sídlíval na vtužské tvrzi a hospodářství si opravdu hleděl. Na Vstuhách měl osm sedláků, v Ortvínovicích devět lidí na 9 a 5/8 lánu. Poddaní mu platili na úroku a za kury totéž, co platili za pana Smila. Nic se tedy nezměnilo na poměru sedláků k vrchnosti co do platů a dávek za dobu husitských válek a v době po nich. (O platech sedláků jsou zápisy z register páně Ondřejových v Červené knize od Petříka z Benešova, městského písaře budějovského, chované v českobudějovském městském archivu.)

Ondřej Puklice, jako měšťan a člen městské rady českobudějovské, stal se nadšeným obhájcem svobod svého města proti úsilí Rožmberků, jimž Budějovice, nadané královskými svobodami, byly od svého vzniku a založení iniciativním králem Přemyslem II.nejnenáviděnější baštou královské moci v těsném sousedství s jejich rozlehlým panství, a proto usilovali o její zdolání.

Dobrá příležitost se jim k tomu naskytla před dosednutím mladého krále Ladislava Pohrobka na trůn český roku 1453. Všemožně mu k trůnu a k uznání pomáhali a pak hleděli přízně královy využíti ve svůj prospěch. Tehdejší vladař domu rožmberského, pan Jindřich z Rožmberka, dosáhl na Ladislavovi, že mu na čas života dal zapsati České Budějovice se všemi královskými právy na město.

Uvědomělí měšťané českobudějovští vzpěčovali se však státi se poddanými domu rožmberského a vedeni svými nejlepšími muži, jako byli Ondřej Puklice ze Vstuh, Václav Písecký a Ondřej Sova ze Srubce, jali se hájiti svobody a práva města. Nic nepomohly hrozby královy ani útisky Rožmberků: král na konec, aby si Budějovské nevehnal do odboje, musil jim potvrditi roku 1457 znovu všechny svobody a nadati je milostí, že město nikdy nikomu nesmí připadnouti v zástavu ani darem. Pan Jindřich z Rožmberka byl náhradou za ztracené Budějovice odměněn důstojenstvím a mocí královského hejtmana v zemi Slezské.

Když po náhlé smrti Ladislavově nastoupil roku 1458 Jiří z Poděbrad, byly Budějovice zase bezpečnou oporou jeho moci. Duší české měšťanské strany, stojící věrně za demokratickým králem, byl kališníkem, byl pan Ondřej Puklice, sám katolík. Když se král Jiří dostal pro své kališnické náboženství do sporu s papežem Pavlem II., který ho pak zasypával bullami, v nichž vybízel katolíky v zemi české, aby se zřekli poslušnosti svého kališnického krále, nastal i v Budějovicích tragický rozkol v jednotném dosud měšťanstvu.

Přísní katolíci, hlavně Němci, chtěli, aby bulla papežova s klatbou na krále byla čtena s kazatelny budějovského chrámu. Proti tomu se však postavila strana králi věrných s Ondřejem Puklicem, tehdy roku 1467 purkmistrem města, v čele, a nechtěla připustiti vyhlášení bully v městě.

Němečtí měšťané, vedeni budějovským farářem a radním Rabenhauptem, poslali zfanatizovaný dav lidu na Ondřeje Puklici. Lid vylomil vrata jeho domu, v němž se statečně bránil přesile, vyvlékl ho, zraněného, za neslýchaných surovostí na dlažbu a odtud ho smýkal do radničního sklepa, kam ho uvrhl na noc, plnou hrůzy, jež tenkráte – v kontrastu krásnému májovému dni 24. května 1467 – se rozklenula nad městem.
 

Rod Puklicův na Vstuhách

Syn Ondřejův Jan vylíčil nám ve svých pamětech, pojatých Petříkem z Benešova do Červené knihy, tragedii poslední noci otcovy těmito slovy: „Tu noc v pondělí (tj. se 24. května 1467) pustili tajně sestry k otci, že vedle něho byly vždycky, a sklep dobře osadili ve dne i v noci. A sedláci okolo něho leželi vždy nad sklepem, tu mému otci žádného odpočinutí nedali: z Vrata, k jiní, kteříž k městu příslušeli, tloukli nad sklepem, kladli prkna, tam nosili, tancovali zpívali, křičeli dvorně: vše činili, aby otec odpočinutí neměl. Též z obce na ulici vně okna učinili, a dvorně mu láli a lecčíms naň házeli i hovny, a řiť tam strkali a křičeli: ná, jez! I Prindl mu řekl: Ná, podlož sobě pod hlavu! Též i jiní učinili, jakž tu ležel. Potom často běhali na sklep, jakoby chtěli vylámati, a tloukli i řekli: Již jsme jeden hák vylámali, dobudem ho již a zsekáme ho v kusy! A sestry tam před ním plakaly a vše tam slyšeti bylo, co kdo mluvil. Neb paní Johanna (tj. choť Puklicova) byla břichatá a sestra Eliška i nejednú před ním omdlely a měl pro ně zvláštní žalost a je těšil. Však to vše návodem Robmhapovým (tj. Rabenhauptovým) se stalo.“

Pak poslali pro kata. Tak zahynul Ondřej Puklice ze Vstuh, věrný obhájce krále Jiřího, jako oběť zběsilosti německých katolíků, nepřátel kališnického krále. Z městských knih je vidno, jak se Ondřejova smrt stala vítanou německému živlu v Českých Budějovicích. Hned po jeho smrti je za primátora zvolen jeho vrah, zmíněný Rabenhaupt.

Po Ondřejovi zůstali dva synové: starší Václav, při smrti otcově sedmnáctiletý, a třináctiletý Jan, spisovatel Pamětí. Tento Jan Puklice se oženil s Dorotou, dcerou otcova nejvěrnějšího přítele, Ondřeje Sovy ze Srubce. Měl s ní šest dětí: Ondřeje, Mikuláše, Barboru a Voršilu, Magdalenu a Janu.

Držitelem Vstuh a Ortvínovic se stal Václav. V registrech, opsaných Petříkem, zrcadlí se jeho činnost na Vstuhách. Zakládá tu nové rybníky, haltéře, dávaje náhradu sedlákům, na jejichž pozemcích byly „vytopené grunty“.

Roku 1479 se přihnala na Puklicovo zboží nenadálá pohroma v zbojnické výpravě lidí pana Racka z Kocova. Tento svévolný a drsný pán na Horažďovicích byl v ustavičných sporech se svými sousedy, buď že sám na ně podával k soudům žaloby, nebo že byl od nich k soudům honěn pro své násilnické činy. Mnoho hluku dělal se svými jízdami proti všem, doma i za hranicemi, kteří se jeho násilnickým choutkám vzpírali. Patřiloť k mravům tehdejšího věku, že si za slabé vlády panovničí mohli vyřizovati páni své drobné spory mezi sebou zcela volně, vpadajíce se svými zbrojnými tlupami do krajů a měst a ukájejíce na bezbranných poddaných svou bojechtivost. Pan Racek z Kocova vytáhl několikráte proti Budějovským do pole, protože prý poskytli útočiště jeho úředníků, jak tvrdil „nevyčtenému“. Takovou výpravu podnikl roku 1479 a poplenil svými lidmi široké okolí Budějovic Českých. Vpadli do Rožnova, Ladaus nebo Mladého, Českého Vrbného, Dvorův, Lince, Dubičného, do Vráta, Litvínovic, Haklových Dvorů, Německého, Vrbného, Mokré a Sintlhofu, Farářových Dvorů, do Nícovy Hory, na Puklicovy lidi, do Roudného, na Sovovy lidi do Chodče, do Srubce, Borů a na Újezdské.

Pak byla sepisována listina učiněných škod pro krále Vladislava, aby se mohli Rackem oloupení domáhati náhrady.

Z tohoto soupisu zvídáme, že Rackovi lidé natropili velké škody zejména na puklicovském zboží, totiž na Vstuhách a v Ortvínovicích: „Spálili mu dva nejlepší dvory i s obilím, ježto nic nevymlátili, krom co potřebovali k semeni, a několik dobytkóv, it. 4 zlaté uherské dali holdu, 3 koně jim vzali, takže jim se stala škoda dobře za 100 ff gr.“ Ze Vstuh měli jen skok do Nícovy Hory, jež patřila budějovskému faráři, proto ji také vyloupili. Třem sedlákům, kteří tu žili, nadělali velkou škodu a dali jim trpěti za věrnost k městu, s nímž asi po celou uplynulou dobu zůstávali při straně pod jednou. V soupisu čteme, že vzali: „It. Jankovi 2 koně, It. Martinovi 7 koní, 1 krávu. Rychtáři 4 koně, 7 dobytka, 12 sviň.“. Lup třinácti koní z jediné vísky svědčí o značném bohatství poddaných farářových.
Dovolali se jaké náhrady, nedovídáme se.

Roku 1482 padla ještě děsivější pohroma na kraj: zuřil tu mor. Jemu podlehl v jednom dni i pan Jan Puklice se svými čtyřmi dětmi (18.října). Zemřel teprve 28tiletý. Zbylé dvě jeho dcery, Magdalena a Jana, vedle neženatého strýce Václava Puklice, zbývaly z Ondřejova rodu.

Václav rodové zboží zvětšil roku 1486 dědictvím po Sovovi ze Srubce. O Sovovo jmění dělil se s českobudějovským měšťanem Petrem Hofleichem, a tak dostal celou ves Srubec, celý Zborov, celé Mečíkovice, jednoho člověka z Milíkovic, půl vši Ohrazení, celou Chodeč, dva lidi v Krníně aj. (Buděj. Archiv „ Červená kniha“.)

Václav Puklice zemřel někdy kolem 1500. Jím vymřel rod Puklicův po meči.

Po smrti Václava Puklice majetnicí puklicovského zboží je Johanka, dcera po Janovi. Ta se asi roku 1504 provdala za budějovského měšťana Leonharda (Linharta) Ekharta a tomu také zapsala své zboží. Tím se Linhrat stal předkem rodu vladyků Ekhartů z Ortvínovic.

Johanka prodala část Vstuh budějovskému měšťanovi Mikuláši Strabochovi, jenž se v letech 1510 až 1523 píše s přídomkem „ze Vstuh“. Dcera Strabochova byla Zuna a vzala si Wolfa Wienera z Můrova, který se také psal „ze Vstuh“(k roku 1539,1542,1545) a zemřel 1550. Straboch asi odkoupil jen díl Vstuh od Johanky, takže Ortvínovice i s tímto predikátem zůstaly Johance a jejímu rodu nadále.

S Linhartem Ekhartem měla Johanka dva syny Mikuláše a Jana, a dvě dcery: Barboru a Markétu. Linhart zemřel dle všeho záhy (Johanka byla jeho druhá choť).

Z dětí Ekhartových držitelem Ortvínovic, dílu Vstuh a vsi Srubce se stal Jan Ekhart na dobu celých 44 let. Jan se oženil s Annou (neznámého původu), a měl s ní dva syny: Abrahama a Jakuba.
Z doby jeho hospodaření v Ortvínovicích slyšíme k roku 1530, že musil rovnati nějaké spory mezi svými poddanými na Vstuhách a příslušníkem farní vsi Nícovy Hory (k 4.červenci t.r.) Onen farník se jmenuje Batiau.

Z pozdějšího sporu syna Janova Jakuba s tetou Barborou slyšíme, že Jan Ekhart měl velké svízele se synem Jakubem, jenž byl násilnické povahy a ne-dělal otci radostí. Žil s jakousi kuběnou a snad pro otcovy výčitky se docela otci postavil na odpor ve vražedném úmyslu. Nesměl pak otci na oči.

Starší syn Linhartův (bratr Janův) Mikuláš, žil ještě roku 1579 na byl nekatolík.

Obě dcery Linhartovy se provdaly. Starší Barbora si vzala měšťana českobudějovského, Václava Migala (nebo Mügla), jemuž dala připsati zboží, jež dostala věnem, totiž: díl Vstuh a poplužní dvůr ortvínovský.

V rodině Ekhartů bylo mnoho sporů o dědictví. Tak se roku 1539 přely obě sestry držitele panství ortvínovského Jana Ekharta s tímto svým bratrem o vlastnické nároky na vstužské zboží. Mladší Markéta se při tom opírala o znění závěti ještě Václava Puklice. V sporu šlo hlavně o nároky na „Hammerhof“, jímž sluší rozuměti dnešní dvůr ortvínovský, patřící k vstužskému panství.
Roku 1561 jsou obě sestry, Barbora Migalová i Markéta (neznáme jména jejího muže) vdovami. Spory v rodině, které se vystupňovaly za nového držitele panství Jakuba Migala, obrazily se v celém způsobu hospodaření, při němž trpěli i poddaní.
 

Rod Ekhartů v Ortvínovicích

Za Jana Ekharta (k roku 1552) bylo ve Vstuhách usazeno 8 poddaných. Největší sedlák byl Ambros s dvěma lány, Kuba s 1 láne, Jan Duschak, Kašpar Zagicz a Waniek s 3 lánu, Andre Duschak a Martin Mikulass s 1 lánu, Ondra Woyta s 1 lánu. (Podle farní knihy.)

Podle farních knih platili tito poddaní na duchovních desátcích, vždy k 2. lednu každého roku, 33 d.

Možno počítati s tím, že až do zániku Vstuh (do roku 1619) sedělo tu stále osm selských rodin, které se zkázou vesnice buď zmizely, nebo byly přestěhovány. V Ortvínovicích k roku 1552 bylo usazeno 9 lidí. Jsou to: Jíra Tresscik (Třeštík), Gira Pysarz (Písař), Jan Mathiass (Matyáš), Blassku (Blažků), Waniek, Jacob Jan Masskku (Mašků), Mathuss (Matuš) a Petr Blašků, Mašků a Matuš byli celoláníci. Dohromady platili na desátcích 33 d.

Roku 159 nacházíme v Ortvínovicích (podle farního grundbuchu) znovu 9 lidí, z těch jen čtyři jsou jmenovci svých předchůdců z roku 1552. Jsou to: Vítek, Petr Blažků, Vicek Mašků, Blažků (snad bratr Petrův), Matuš na Janovic, Matuš Klíma, Jíra Třeštík, Pražák a Janek. Na desátcích platili opět 33 d.

Spory v rodině Ekhartů měly neblahý vliv nejen na poddané, i na osud zboží. R. 1560 čteme, že se obou vší zmocnil Tomáš Turek, měšťan českokrumlovský, jemuž náležel dům v městě Č. Krumlově na náměstí v němž dnes je městská lékárna. Tento muž mezi r. 1531 až 1573 provedl řadu koupí a prodejů nemovitého zboží (podle Urbanstädtovy krumlovské kroniky) a dle všeho zasáhl svou podnikavostí i na vstužské panství. Za jakých okolností se tento rožmberský poddaný z Krumlova Vstuh zmocnil, nevíme.

Roku 1561 vedou obě ovdovělé sestry, Barbora a Markéta, při se svým synovcem Jakubem Ekhartem o vesnice. Barbora vinila Jakuba, že zle utiskuje své poddané a že z nich krutě vymáhá peníze. Vedle Jakuba jmenuje se však i jeho starší bratr Abraham Ekhart pánem „z Ortvínovic a na Hammerhofu“. Bylo tenkráte v ortvínovském dvoře 11 krav, 6 volů, 2 býčci, 2 koně a 2 vozy hospodářské.
Roku 1565 svářila se Barbora Migalová se ženou Jakuba Ekharta. Patrně tyto rozmíšky trvaly až do smrti Barbořiny roku 1571, dy po ní zboží podělil a pánem na vstužské tvrzi se stal její syn Václav Migal, píšící se „ ze Vstuh“.

Jenže k témuž roku 1572 a 1573, kdy se pánem Vstuh píše Václav Migal, jmenuje se pánem Ortvínovic (vedle Jakuba Ekharta) Václav Turek z Krumlova (snad syn Tomáše Turka výše zmíněného).
Po desíti letech, rok před svou smrtí, prodal Jakub Ekhart polovinu vsi Ortvínovic panu Danieli Matyáši ze Sudetů, který se však k roku 1600 píše i pánem Vstuh. To znamená, že tento pán odkoupil někdy kolem 1580 i Vstuhy od Václava Migala ml. a usadil se na zdejší vládycké tvrzi, odstěhovav se trvale z Českých Budějovic, kde byl měšťanem.

Václav Migal, prodav zboží kdysi puklicovské, přesídlil do Budějovic Českých, kde ho pak vidíme volena purkmistrem v l. 1587,1588 a znovu k roku 1590 a 1591. vrátil se tak po více jak stu letech k hodnosti svého slavného předchůdce v rodě Ondřeje Puklice ze Vstuh! Zemřel r. 1605.

Nový pán na vstužském a ortvínovském zboží, znovu spojeném v jedno panství, byl budějovský měšťan a městský radní. Roku 1557 (3.dubna) byl povýšen Ferdinandem I. Do šlechtického stavu a na sněmu r. 1589 byl přijat mezi zemské vladyky. (Předek Sudetů, Šimon Proxenius de Sudetis, byl profesor vys.učení Karlova v Praze a zemřel 1575 v Praze jako rada nad apelacemi.)

Pan Daniel Matyáš tvořil mezi budějovskými měšťany předvoj utrakvisticky orientované části měšťanstva, s kterou se městská rada, věrná katolicismu, pustila do zoufalého boje. Hned roku 1574 je Daniel udáván jako utrakvista, ovšem, že se k svému náboženství hlásil veřejně. Roku 1583, když se při schůzi městské rady vyslovil posměšně o katolickém náboženství, a byl za to okřiknut, nazval přítomné „modloslužebníky“. Tak se s městskou radou definitivně rozešel.

Několik let předtím zakoupil se na vstužském zboží, aby mohl ujíti rozmíškám s nepovolnou radou. Když přesídlil na Vstuhy, dělal městu nejhorší vzdory. Raději kupoval své potřeby na Velkých Horách (dn. Rudolfově), které vzrostly na nebezpečného rivala horního města Českých Budějovic, samy zbohatlé otevíráním nových a nových cechů na stříbrnou rudu, a přitom se staly nenáviděným hnízdem utrakvisu, pod nímž se krylo šířící se v zemi luteránství.

Daniel Matyáš bral na Horách pivo, snad i podloudně dopravovanou sůl, neplatil daní, zabřídaje do vleklých sporů s městem Českými Budějovicemi.

I jeho bratr Mikuláš, také utrakvista, měl s městskou radou spory. Byl vzdálen dlouhou dobu z města, nic prý dobrého ani zlého nechtěje s městem míti. A tak mu byla dána roku 1604 (3.XII.) lhůta šesti měsíců k prodeji jeho městského majetku. Daniel Matyáš se vzdal konečně i svého měšťanství: žádal jen, aby jeho majetek, pokud jej měl na městské půdě, byl zaknihován pro jeho tři dcery. Protože se však tyto rozhodné utrakvistky nechtěly srovnati u víře, odmítla rada jeho žádost a spolu s děkanátem dlouho se zaměstnávala Danielovou věcí. Jedna z dcer, Dorota, proslulá svou vůdčí úlohou mezi budějovskými utrakvisty, mohla teprve po své smrti (1622) býti zbavena majetku jako rebelantka. Její dům byl zabrán pro císaře a pak se dostal odměnou za věrné služby městskému písaři Johanesovi Karmenskému (Viz stať prof. R. Huyera : Die religösen Verhältnisse von Rudolfstadt u. Budweis im XVI. und XVII. Jahrhundert.)

Pan Daniel Matyáš ze Sudetů projevoval o své nové panství zvýšený zájem a jistě se ukázal dobrým hospodářem. Zejména se v duchu času a racionelního podnikání všemožně staral o zakládání nových rybníků, jichž na panství bylo za jeho hospodaření deset. Musil patrně napravovati hříchy svých předchůdců, za nichž zboží pustlo.

Roku 1600 založil nový rybník „ na jámě lvové či na struhách“ při Dubovcích (někde u Ortvínovic). Zatopené grunty pro rybník ten koupil od lišovské obce.

Starosti mu dělalo sousedství s farní vsí Nícovou Horou. Roku 1594 (4.VII.) dělal pochůzku po hranicích svého panství, k čemuž ho zejména ponoukl rybník, ležící na pomezí nícohorského katastru a jeho vsi. Rybník se přeléval na jeho grunty. R. 1596 (25.IV.) natropili jeho pastevci nějaké škody na pastvinách nícohorských obyvatel a je zachována listina přímluvy za náhradu pro farské poddané (třeb.arch.)

Rybník Dvořákovský na pomezí jeho panství (patřil Dvořákovi z Nícovy Hory) působil mu stálé starosti. Roku 1601 (6.XI.) podnikl novou pochůzku, aby se zjistilo, přelévá-li se rybník na jeho půdu. Byl však tehdy vypuštěný. Znovu v r. 1605 píše městské radě buděj.o nové svědky pro pochůzku. Chce prý vše po dobrém srovnati – jen aby poručili svému poddanému „spustiti rybník“, „sic bychom nic spatřiti nemohli“. (Třeb. Archiv., kde pro historii Ekhartů je rukopisná monografie Th.Wagnera z r. 1843)
 

Rod pánů ze Sudetů na Vstuhách

Daniel Matyáš ze Sudetů zemřel patrně roku 1610, kdy se po prvé objevuje v listině majetníkem Vstuh jeden ze tří synů Danielových, totiž nejmladší Zikmund. Oba starší Erasmus (Erazím) a Samuel a jejich sestra provdaná za rudolfovského desátníka Kryštofa Wiesera z Aichu, byli snad v nedílném držení panství.

Za nového pána byl srovnán teprve vleklý spor o Dvořákovský rybník. Stalo se tak po dobrém roku 1613 (18.VII.). Majetníkem vsi Nícovy Hory byl tehdejší děkan budějovský P.Kryštof Tomáš. Smluvní stranou z Nícovy Hory byl Matouš Pobišer, dvořák, poddaný děkanův. Srovnali se tak, že k zlepšení Dvořákovského rybníka postoupil p. Zikmund kus ze svých gruntů a luk (mezníky byly proto přesazeny směrem k Ortvínovicům), za to pak Pobišer postoupil panu Zikmundovi k užívání svůj dědičný „ nad předepsaným rybníkem Dvořákovským ležící, jenž slove Čekalvody“ (dn.státní rybník Čekal), přes jehož hráz vedla cesta k Českým Budějovicům, a to i s potrubím, k rybníku náležejícím, pak s kusem lesa a přitom s porostlinou a úlehlí, které sahaly k hranicím ortvínovských gruntů a k rozcestí na Jivno. Dále sjednáno, aby za zátopy z Dvořákovského rybníka, nastalé vždy při výlovu a poškozující grunty Ortvínovských, byl Matouš Pobišer povinen dávati náhradou sousedům ortvínovským jedno vědro drobu, nebo osm dobrých kaprů, jakž prý odedávna bývalo. (Třeb.archiv.)

O nedílné držbě vstužského zboží svědčil by česky psaný radní protokol v městském archivu čekobudějovském (fol.2.v.) s opisem svědectví, jež dali 22. července 1613 purkmistr a rada města Českých Budějovic panu Erazimovi Matyáši ze Sudetu, že Weizen (pšenice?) krejčí z Habří, je synem Bárty ze Vstuh. Na svědectví postavil pan Erazim rychtáře Valentu ze Vstuh a konšela Matěje Folina z Ortvínovic.

Že i pan Zikmund se hleděl od rady a města Českých Budějovic separovati co nejvíce, svědčí jeho list z 1.ledna 1615, datovaný na Vstuhách, v němž žádá primátora Kašpara Doudlebského, aby mu dovolil dovézti si přímo z města Cáhlova několik beček soli. Prý má tam přímou cestu přes Ločenice (či Ločedice). Ale hned 2.ledna mu rada odpovídá, že mu toho nelze dovoliti pro ohled na ostatní povozníky. (Z Cáhlova měli Ondřej Puklice svou ženu Pochomerovou.)

Nebyl asi lepší poměr mezi p.Zikmundem a radou budějovskou, než jaký byl za jeho otce. Ovšemže i pan Zikmund trval věrně při utrakvismu a jeho styky s horním městem Rudolfovem, od r. 1585 se honosícím titulem „svob.horního města císaře Rudolfa“ (Kayser Rudolphstadt), byly jistě časté už jen pro přátelství se souvěreckými lidmi. Tam byli pochováni i rodiče Zikmundovi, a to v chrámě, který svou stavbou, na léta protahovanou, se zdál pro Budějovské provokativním podnikem rudolfovských nevěrců, žel, dotovanou z peněz městských, či aspoň městem určovaných – na rozkaz král.úřadů.

Rudolfov, toto „hnízdo nevěrců“, šířící, podle hlasitých žalob budějovských katolíků, církvi i králi věrných, ne však tak výnosných jako Velké Hory, jed zkázy a mravního rozkladu do okolí, s kostelem, s pivovarem, s vlastním solním skladem, s blahobytně placeným lidem horním, s veselým životem a s jarmarečním ruchem, s 250 domy a s výnosem 154.610 hřiven čistého stříbra (k roku 1591), mohl ovšem buditi v Budějovičanech, puritánsky městkou radou vedených a děkanem vychovávaných, odpor a zoufalou nenávist. Nepřátelství mezi městy se vybíjelo zatím jen písemně.

Příchod bouřlivých dob ohlásil se už hned po nastoupení pana Zikmunda Matyáše v otcovské dědictví. V roce 1611 zažily jižní Čechy pohromu ve vpádu Pasovských. Vůdcem zlotřilé té sebranky, která vpadla do země, zabrány byly Budějovice České a popleněn kraj široko daleko kolem. Zatím, co jeden díl táhl ku Praze, kam je volal šílený Rudolf II., zbylí v Budějovicíh po celý rok podnikali do kraje pravidelné loupežné výpravy.

Tak 23.duba 1611 přepadli pasovští vojáci vesncy Zaliny (v přímém sousedství Vstuh), majíce spadeno na zboží pana Petra Voka z Rožmberka. Jednoho sedláka tu zabili a druhého zranili. Sedláci pak zase zabili z těch loupežníků dva. Ale za to jim Pasovští celou ves vypálili, že málo zůstalo. (Břežan, Vok, 253.)

Celý kraj byl vpády Pasovských znepokojován. 4.června leželi v Lišově a lid musil od nich snášeti krutá příkoří, dokud se tyranům nedostalo výpalného. Po pěti dnech vpád opakovali: tehdy jim musily býti přivezeny „peníze do statisíc“ z Třeboně. Teprv pak Ramée „s svou vlašskou čertovinou a Valouny“ obrátil se na Krumlov. (Břežan, Vok, 256.)

Loupežné kousky Pasovských byly předzvěstí jiných hrůz, které se na kraj přivalily během r. 1618.

Po pražské defenestraci (23. května 1618) a po zřízení stavovské republiky, snažili se čeští stavové, aby si především zajistili České Budějovice, jako město věrné císaři Matyášovi. Thurn vytrhl proto proti městu v červnu 1618 a obléhal je po dva měsíce. Město se však ubránilo. Císařské vojsko, vedené hr. Buquoyem, které přišlo městu na pomoc, obsadilo Budějovice v listopadu. Vojsko stavovské zaujalo naproti němu pevná postavení v městě Rudolfově a na okolních návrších, odkud střehlo každý pohyb císařských. Rudolfov stal se tak hlavní baštou stavovského vojska českého proti Č. Budějovicům.

Plynuly dny a měsíce, k rozhodné však srážce mezi vojsky nedocházelo. Buquoyův lid se pouštěl z nedostatku jiného zaměstnání do „šacování“ okolních vesnic a městeček na jih od Budějovic, napadaje grunty někdy rožmberské, které od listopadu r. 1611 patřily dědicům Rožmberků, tj., panu Petrovi ze Švamberka. Hlavním cílem byl Č. Krumlov.

V českém ležení na Rudolfově řádily na zimy 1618 horečnaté nemoci. Mnoho vojínů i důstojníků sešlo ze světa. Jinak dlouhým ležením zlenošilí vojáci, začali propadati všelikým neřestem: pitkám, hrám, bitkám. V opilosti přicházeli v rozmanitá nebezpečenství. Velitel tábora generál hr. Hohenlohe (z Hollachu) nestačil vydávati proti tomu rozkazy. (Viz Skála II. 555.)

Lze si domysliti, jak vypadalo široké okolí města, z něhož se vojáci zásobovali. Bezhlavá vláda stavovských direktorů nechávala je bez dohledu, proto si dělali, co chtěli. „Špižovali“ po vesnicích, vykrádajíce vše kolem svých „losumetů“ a vyjídajíce kraj široko daleko. Po chlévech, stodolách a sklepech došlo i na rybníky. Posádky živily se nočními lovy sítí. Nebylo vlastně rozdílu mezi vojskem císařským a stavovským. Na obyvatelstvo se ohled nebral.

Hned s počátku nového roku 1619 se začala jeviti zvýšená činnost císařských. Vedle stálého znepokojování chopili se i úkladového žhářství. Několik žhářů bylo od stavovského vojska chvaceno v Rudolfově a pověšeno až u vysunutého šildvachu proti Budějovicům.

Zesílené vojsko císařské přes to, že bylo decimováno nákazou morní, plenilo statky okolních stavů českých, hubilo obyvatele mečem, majetek jejich ohněm, a zejména s ženským pohlavím zacházelo nad míru krutě a hovadsky.

Hr. Hollach sváděl sic menší potyčky s císařskými, neodvažoval se jich však obtočiti. Buquoy naproti tomu se velmi silně opevnil v polích mezi Budějovicemi a Rudolfovem, takže jedni k druhým mohli dostřelovati z mušketů. Tímhle marným protahováním boje mařily prý se však jen „čas a ná-kladové převlicí“. (Skála III. 119.)

Hr. Hollach nevytrhl na pomoc ani vůdci stav.vojska Mansfeldovi, když se tento dostal u Záblatí opodál Vodňan do ohně Buquoyovi, kde byl 10. června 1619 zaskočen a poražen. Teď teprve se mu hr. Hohenlohe rozhodl k činu – ale osudnému. Domnívaje se, že neodolá přesile císařských, nařídil střemhlavý ústup z Rudolfova.
 

Zkáza Vstuh a Ortvínovic

Jakmile Buquoy zjistil, že se hr. Hohenlohe hnul časně z jitra 15.června 1619 se vším vojskem z Rudolfova k Třeboni, podnikl na ustupující útok. Narazil jen na jízdu, kterou vedl generál jízdy Vchynský, kryjící ústup ostatního vojska.

Rudolfov, opuštěný stavovským vojskem, stal se cílem dílu Buquoyova vojska. Nikým nechráněné město, na rychlo vyklizený kvartýr hr. Hollacha, stalo se kořistí útočníků. Za nimi teprve přicházely houfy rozvášněného lidu z města Č. Budějovic, jimž se tato příležitost hodila. Nenáviděná bašta luteránství, rozmařilé hnízdo kacířské, svou bezbranností lálo k pomstě!

Plenitelé našli v městě zásoby vína, piva, chleba a jiných potrav všeho druhu, zanechané tu ve spěchu vojskem, i pobrali to všecko. Hlavní nenávist vybila se na obyvatelích Rudolfova. Co lidu zastihli v městě, ty všechny bez milosti postříleli a pošavlovali, mezi jinými i kazatele evangelického, jehož i s manželkou a šesti dětmi rozsekali. Město vypálili, kusy (děla) tam nalezené do ohně vmetali, mnoho vzácné kořisti bezhlavě zničili. Za sucha a nikým nehašen, naopak rozněcován, rozšířil se oheň rychle, všecko všude zachycuje a vniveč obraceje.

Na šest let se město Rudolfovo z trosek nezvedlo.

Vítězné vojsko Buquoyovo hr. Hollacha nepronásledovalo. Teprve v říjnu ustoupil hr.Buquoy od Budějovic k Vídni, kterou zatím ohrozil hr. Thurn.

Za těch pět měsíců mohlo vojsko císařské, ležící u Budějovic a nemající už proti sobě nepřítele, páchati neomezeně své ničící dílo v dalekém okolí. Vynahradilo si to teď na oné straně, kam nemohlo, dokud byl Rudolfov strážcem „hor“ východně od Budějovic.

Hlavním cílem loupeživých houfů bylo švamberské zboží: nejbližší z toho byly vesnice kolem Lišova a Třeboně. V tuto dobu, mezi červnem a říjnem 1619, prošla zhouba i krajem, v němž byly Vstuhy a Ortvínovice.

Není dokladu k tvrzení, že by tyto vsi, patřící panu Zikmundovi ze Sudetu, luteránovi a nepříteli budějovské rady, byly zničeny současně, snad v týž den, co Rudolfov. Spíše lze míti za to, že si k nim plenitelé našli cestu několikráte, vždy až při návratu z čistících a loupeživých výprav do dalekého okolí – vždyť kořist z malých těch vsí velká nekynula, nebylyť to vsi panské. Hlavní důvod jejich smutného osudu byl asi v náboženství jejich pána a v jeho poměru k Budějovicům. Proto také při jejich zkáze nešlo jen o vojsko, kde nabyla vrchu náboženská řevnivost a vášeň. Vsi zcela určitě byly vydrancovány a spáleny. Ještě dnes o tom svědčí spálené trámy a žárem spečené zdivo na vykopávkách.

Pan Zikmund ze Sudetu byl jeden z mnoha postižených „nešťastnou rebelií, která z Božího dopuštění na ně vkročila“ (jeho vlastní slova v listině z 12. VI. 1630), a to tak, že „jsme okolní stavu rytířského všichni od svých milých statkův a živností odjeti musili“.

Zkáza obou vsí, Vstuh i Ortvínovic, byla dokonalá: nezůstal tu nikdo na gruntě. Pán a ni poddaný. Vše se rozuteklo. Pan Zikmund, provázen jen jediným služebníkem, Václavem Vlekem a jeho ženou, utekl se na čas nejprve do Třeboně, odtud do Jindřichova Hradce, kde pobyl po pět let po různých kvartýrech. Z Hradce odešel na Hory Ratibořské na Táborsku, kde pobyl rok. Tehdy již všechen kapitál byl pomalu vyčerpán, že skoro nebylo, z čeho býti živu. Proto i onoho služebníka, který u něho byl se ženou a s dvěma dětmi, propustil, aby si hledal živobytí jinde.

Po šesti letech vrátil se konečně zase na vypleněné grunty, kde arci bylo těžko hospodařiti, protože na celém zboží nebylo usedlého poddaného. Násilná rekatolisace národa, vynucovaná císařskými mandáty, vyvrcholovala roku 1627 nařízením, aby ti, kdo se nechtějí srovnati s panovníkem ve víře, opustili zemi. Pan Zikmund Matyáš, na půl ožebračený, zlomený, provedl přestup ke katolické církvi 14.března 1628 – skoro už ke konci prodloužené lhůty, jež měla vypršeti koncem máje t.r. Před reformační komisí prohlásil, že se chce dáti vzdělati ve víře katolické.

V červnu 1629 (29.VI.) půjčuje si od budějovického měšťana Benedikta Fischera 300 kop míšeňských, chtěje se udržeti na zničeném zboží. Dlužní list pečetí a podpisuje na Vstuhách.

Ještě v roce 1630 (k 12.červnu) nemá ani člověka na svých gruntech a prosí Jana z Eckersdorfu, cís. qubernátora, nad třeboňským panstvím, aby mu „ ušetřujíc dobrého sousedství“ poslal dva dělené pacholky za ušlého poddaného a jeho ženu, kteří se usadili na třeboňském panství ve vsi Slabošovicích. Jde o onoho Václava Vleka, který se nějakou dobu držel při pánovi, vyštvaném rebelií ze vstužského zboží, ale pak pána opustil. Z listu tohoto zrádného poddaného, kterým se dával své nové vrchnosti, zvídáme, jak se s ním pan Zikmund při sejití vypořádal: prý „již jednou na potkání vema sobě vymyšlenou příčinu, jako bych ho nepozdravil a klobouku před ním nesňal, mě zbil.“ Pan Zikmund zase na něho žaloval, že od něho zběhl, na výzvu, aby se vrátil, hanebná slova vzkazoval, a v Slabošovicích se usadil, maje „ dobytka svého hovězího do 7 kusův a co od obílí a jiných věcí, odkudž počátek toliko ode mě má.“

Ještě tři léta pan Zikmund vydržel na zničených Vstuhách při zpustlém hospodářství. Roku 1633, 24.října, uzavírá s cís.gubernátorem v Třeboni kupní smlouvu na 4600 kop, za než odstupuje zboží, v minulosti zvané vstužskké, s dvěma k němu náležejícími vesnicemi, v ten čas polozničenými, s hospodou Tobolkou, s pustým mlýnem, s 10 rybníky, spáleništi a jinými příslušenstvími. Prodavač podle smlouvy mohl si ponechati příjmy, plynoucí ze Vstuh, až do roku 1635.

Zakoupení vstužského zboží mělo důvod v ztenčeném rozsahu královského panství třeboňského, neboť podle nařízení z r. 1631 musely býti obnovenému klášteru augustiniánskému v Třeboni vráceny všechny jeho někdejší statky, což mělo neblahé důsledky zejména pro tamní rybní hospodářství. (Třeboňské panství po bělohorské bitvě bylo vzato Petrovi ze Švamberka a odevzdáno královské komoře. Spravováno bylo cís.hejtmanem.) Hejtman Jan z Eckersdofru navrhoval císaři, aby koupil statek Lhotu, ale to císař neschválil a doporučoval Eckersdorfovi, aby hleděl k Třeboni přikoupiti nějaký statek bližší. Proto hejtman Eckersdorf již roku 1633 uzavřel – s výhradou dodatečného schválení císařského – trh s panem Zikmundem Matyášem, jenž prodal svůj statek, jako nezávadné dědictví. Vymínil si, aby mu trhová cena byla splacena v městě Č. Budějovicích. Z prodaného statku si ponechal několik lidí poddaných, jež mezitím získal, mimo ně i svou dceru Máří Magdalenu, manželku pana Matěje Nejmistra z Rudolfštatu, jakož i dcery její Veroniky a Alžbětu i ty dítky, co by jí ještě Pán Bůh do dvou let dáti ráčil.

Cís. Ferdinand II. potvrdil koupi tu dne 26.listopadu 1633, smlouva pak trhová byly vyhotovena roku následujícího. (Originál její v archivu v Třeboni.)

Eckersdorf doporučil koupi vstužského zboží poukazem na to, že se statek, ruinovaný rebelií, dá poměrně brzy opět povznésti, má 10 rybníků, dobrou půdu, vhodnou i pro pěstování pšenice, pro velké lesy, má ovčinec se 600 kusy ovcí, a pak prý se koupě hodí i pro zamezení všelijakých sporů se sousedy. Bez valných nákladů lze ruinovaná hospodářská stavení uvésti v lepší stav.

Roku 1643 (3. II.) pan Zikmund odesílal definitivní znění smlouvy panu Eckersdorfovi a přitom ho prosil o děvečku do služby, vždy prý na ni čeká, neb jí pilně potřebuje. Lze si představiti, jak asi vypadalo jeho hospodářství.
 

Lokalisace Vstuh a Ortvínovic

Pan Zikmund Matyáš ze Sudetů listinou, datovanou na Vstuhách 25.února 1634, žádal pana Eckersdorfa, aby mu při příštím sv.Jiří bylo vyplaceno z prodejní summy za vstužské zboží 600 kop míš, a to v minci, která v král. Českém v tom čase přijímána a vydána byla (obávalť se, „aby se mince –nepovejšila-, jak prý se to od obecního lidu proslejchí a aby on, ubohý, starý člověk nemusil tím ke škodám přijíti.“): ostatek summy 4000 kop míš.chtěl k výplatě až o posledním termínu, a to v hodnotě peněz, jaká platila v roce 1633, kdy se trh stal.

Další osudy pana Zikmunda, opustivšího patrně až 1635 vstužské zboží, lze jen zlomkovitě sledovati. Roku 1636 (27.VIII.) potvrzuje v Budějovicích Č. kvitanci, že přijal 60 rýnských zlatých jako pololetní úrok z kapitálu 2000 zlatých, půjčených obci města Č.Budějovic. Z 8. ledna 1637 leží v městském archivu buděj. i druhá kvitance na příjem úroku tříkrálového.

Roku 1638 vede pan Zikmund nekonečný spor s městskou radou budějovskou, jehož pokračování možno sledovati až do roku 1651.

V roce 1639 vidíme ho usazeného na čas v Soběslavi. Je v dobrých stycích s pány rodními i s celou obcí, které půjčuje na krátkou lhůtu 10 kop grošů. (Záznam v archivu města Soběslavě.) v r. 1649 z majetku Matyášovského v Budějovicích Č. kupuje Matěj Neumeister tzv. Matyášovskou zahradu na St. městě při pražské silnici mezi dvory Petra Schnarchera a Václava Vyskočila od správců truhleního úřadu za 50 zl.rýn. ( Opis litiny v městském archivu buděj.)

Roku 1654 odkazem z 10. ledna t.r. určil rudolfovskému kostelu zahradu a spáleniště, odkoupené od Winklera z Winkelšteinu, ustanovuje, aby z odkazu byl pořázen pro chrám zvon. Pan Zikmund si přitom vymínil, aby byl pochován v rudolfovském kostele vedle svého otce a matky. (Klaudy.) Toho roku asi pan Zikmund zemřel.

O poloze Vstuh a Ortvínovic mluví listina už z roku 1467: obsazuje smlouvu ve při o průhon mezi robotnými lidmi se Zalin, jež patřily Rožmberkům, a mezi lidmi pana Ondřeje Puklice ze Vstuh. V listině se praví: „Jakož ti lidé ze Vstuh mají panstviště u ledenického lesa, na kteréžto jinudy honiti nemohú, než tú cestú, kteráž jde ze Vstuh skrze pole Zálinskýcha jejich dědiny“narovnáno, že sú té cesty a toho pruohonu přičinili, aby se dva vozy mohly postranně minúti na tom pruohonu.“ (Opis v Červené knize od Petříka z Benešova.)

Z toho je zřejmé, že Vstuhy sousedily se Zalinami, s nimiž je spojovala stará, dodnes užívaná cesta. Z ostatních dokladů vyplývá, že polohu bývalé vsi Vstuh sluší hledati v místech nynějšího ovčína, náležejícího k dvoru urtinovskému, a v prostoru jihových. Od něho. Ke vsi sbíhalo se pět cest:cesta do Nícovy Hory a do Budějovic (dnešní lipová alej a stezka přes hráz rybníka Čekalu,) cesta sev. k urtinovskému dvoru, cesta sv. od býv. ovčáckého stavení k Zvíkovu, jv. k Zalinám, aj. do Kališť.

Tvrz vladycká stávala na vyvýšenině, pod kterou dodnes je rybníček (dnes stát. majetek), jenže jí kdysi sloužil k obraně. Na jejím místě je bývalé podruhovo stavení se zahrádkou, na které je patnáct metrů hluboká, roubená studně na okov. Roku 1802 stávalo při v. chobotu rybníčku zděné stavení, zbytek stavby o půlmetrových zdech a o hlubokých sklepech. Pole jižně od něho sluje dodnes pole „nad a pod lochem“. Dnešní majetník býv. Ovčácké chalupy vykopal na zmíněném místě haldu poctivých starých cihel a vylámal krumpáčem zdivo, spojované materiálem pevným jako beton. Ostatní vykopávky, ovšem náhodné, objevují spečenou hlínu a ohořelé trámy. Ještě r. 1861 byl patrný zbytek ruiny na zmíněném místě při rybníčku.

Podle „šacunku“ panství třeboňského z roku 1646 byla „ u ovčína stužského prostranná stodola, nově z kamene vystavěná, s dvěma parnami, krytá na polovinu slamou a z poloviny šindelem. U stodoly štěpnice, prostřed ní tůně a u té něco zdiva z bývalé rytířské tvrze.“ Sám ovčín vstužský se líčí r. 1646, jako „nově z kamene vystavění se třemi branami, pod šindelem“.

Ortvínovice sousedily se Vstuhami svými grunty na sev. a severových. Dodnes se ortvínovská pole na pomezí bývalých vsí nazývají „ pod a nad stužským“. Městiště bývalé vsi bylo na prostoře dnešní parcely, zvané „ na obci“, jež se prostírá východně od dnešního dvora urtinovského. Zde také bylo při planýrování roku 1841 nalezeno 157 kusů brakteátů z XIV. A z XV. Století. Na pozemku tom jsou dodnes tři malé rybníčky a grunt se prostírá až k rybníku, řečenému Mlejnskému (dnes zrušenému). Pod hrází tohoto rybníka stával mlýn, roku 1633 už pustý (podle znění současné kupní smlouvy).

K panství vstužskému patřila i vzdálená hospoda „Tobolka“, při silnici ze Zvíkova do Zalin. Její místo označuje dnes pole zvané „ na Tobolkách“ zkresleně na Tabulkách“. Zanikla rovněž se vstužským zbožím.

Dnešní dvůr urtinovský je polohou totožný s dvorem „Hammerhofem“. Podle „šacunku“ z r. 1646 měl dvůr ortvínovvský rozlehlou stáj pro 60 kusů dobytka, dvě komory, při stodole rozlehlou komoru na plevy a jiné krmivo. Stodola byla až pod střechu z kamene, ohozená vápnem a krytá šindelem. Pak tu byla dřevěná stodola s dvěma parnami. Patřil k dvoru i vstužský ovčinec.

U dvora byly dvě zahrady: jedna u vstužské stodoly (dosud se pole zve „na sadě“), se starým ovocným stromovím a druhá přímo u dvora s mladým. Na starém, k dvoru připojeném býv.selském dvoře (dnešní parcela „u studně“), byly rovněž vysázeny ovocné stromy.

Stav dobytka se udává: 18 tažných volů, 32 dojnic, 32 kusy hovězího dobytka, 37 vepřového, 478 kusů ovcí na mléko a 515 kusů bravu vůbec. Na jaro a na podzim se vyselo 460 strychů obilí. Sena a otavy se počítalo 193 selských for.

Když byly po prodeji Ortvínovic pozemky vsi „potaženy“ k dvoru, vidíme tu poslední dva sedláky (k r. 1633), jež si asi pan Zikmund vymodlil :Dvořáka a Klímu (Klímův rod se připomíná už 1569). Byli r. 1641 přesazeni na Zpustlý dvůr v Mysletíně.

Když se roku 1660 dostalo panství třeboňské za zásluhy gener.hraběti Jan Adolfovi ze Švarzenberka ( od 1670 knížeti), rozvinul nový majetník hned v následujících letech na všech stránkách zvelebovací činnost, nutnou po dobách soustavné zkázy a staanace. Roku 1661 dal švarzenberský správce Eliáš Gattermayer z Gattenburgu postaviti novou budovu dvora z kamene a pokrýti šindelem. Podle relace vrchn.správce Sieberta z Liliensteinu byla „nahoře na věži nad branou“, světnička pro hospodářské panské úředníky, kteří tu mohli přespati. U ovčince byla nová stodola na obilí. (Z té doby je na dvoře jediná zbylá památka : železná nádoba s letopočtem 1697. kovář v ní má na peci vodu.)

Na starý původ ukazuje i 45 metrů hluboká studna u ovčince :vážila se z ní okovem voda do koryta pro ovce.

Původ jména Ortvínovic je jistý: pochází od osobního německého jména Ortvín. Je tedy dnešní název „ Urtinovice“ dialektický. Původ jména „Vstuhy“ není tak jasný. Lze míti za to, že základ jména je v slově: stohy. Snad šlo o místo „ve stohách“ dialekticky „ve stuhách“. Nejstarší je doložený název Wstuhy z r. 1367, 1374, 1375 a 1387. v XV.st. píše se pan Smil „na Wstuhách“. Pak se objevuje i něm.název „Stuhan“ (1552), Stoha (1569), Dorf Stochen ( 1578-81). Pan Migal se píše „von Stohen“ (1579). Roku 1565 se objevuje i název Schtohen a r. 1594 se jmenuje pan Daniel Mathias auf Stohen. Předtím i Mathias von Stich. (1586). R. 1594 se píše česky pan daniel na Vztuhách, a 1633 se jmeiuje vesnice Stuhy.
 

Starosti budějovských farářů s poddanskou vesnicí

Místo tří sedláků s konce XV.století (za vpádu lidu Racka z Kocova) vidíme v roce 1552 usazeno v Nícově Hoře pět sedláků. V zápisu z toho roku se mluví o nich jako o „ poddaných pana purkmistra a pánův celé obce Budějovic Českých“, kteří jsou povinni dávati platu ročního na dva termíny, na sv. Jiří a na sv. Havla vrchnosti: Štěpán Hošků, 16 grošů míšeňských, Tomeš, Stanzel Nosek a Vít rovně po 16 gr., jen Petr (patrně rychtář) 28 gr. Míš. Tyto platy náležely však faráři budějovskému, a s nimi i starodávné roboty s vožením dříví, potřebného pro faru. Na vejcích dávali k posvícení sv.Františka čtyři z nich po 40 slepičích vejcích, jen Petr kopu, na kurách pak čtyři po 5 slepicích a Petr 7 slepic.

Nícova Hora byla r. 1546 (po zkáze zemských desk) znovu zapsána do desk, byvši předtím vysazena bez všech námitek s podmínkou, že z ní, podobně jako z Kněžských Dvorů, roboty a dávky poplynou budějovskému faráři a ty budou k jeho ruce vypláceny. Ves měla vším výnosem náležeti ke kostelu a faře sv. Mikuláše. Kněžský les, rozkládající se ve třech rozlohách na Pfaffenbergu, měl faře dodávati dříví, jehož si mohl farář dáti nakáceti podle potřeby.

Farní zboží bylo poněkud z ruky a vyžadovalo značné ochrany, zvláště když v přímém sousedství okolo r. 1540 se znovu oživilo dolování na Velkých horách, během XV.st. zanedbávané. Začalo se tu usazovati četně míšenských havířů, německé národnosti a luterského vyznání, kteří tu otevřeli nové kusy (doly) na stříbro, takže i Pfafenberg byl jimi navrtán. Vedle horníků, dobře za svou práci odměňovaných, žila tu i chudina. S tímhle různorodým živlem měl budějovský farář velké starosti.

Nepřestávají žaloby farářoby na stálé krádeže dříví v lesích na Pfaffenbergu, na poškozování luk kozami obyvatel z Hor aj. Farář žaluje prostřednictvím městské rady a perkmistrovský úřad horský slibuje nápravu. (Klaudi f. 16.) Víme- li už, že byly spory pro tytéž škody i se sousedy vstužskými (např. 1530), máme ucelený obrázek o starostech budějovského faráře.

Hornické dílo na Pfaffenbergu rostlo: 1549 byly tu otevřeny cechy „Sv.Barbora“, „Nanebevzetí P.Marie“ (ten na vrátecké straně) a důl „Bohatá Potěcha“. Mimoto obnovena tu stará štola na dolu Summerově.

Důlní podniky vyžadovaly i vodního opatření pro rumpály a strojě. Voda se na ně hnala z rybníků, jich bylo málo. Proto se r. 1555 zakládá nový rybník mezi jivenským vrchem (čili Babou) a Nícovou Horou čili Pfaffenbergem. Listina zakládací z 14. srpna 1555 je v zámeckém archivu třeboňském. Nový rybník byl nazván Möderteich. (Jeho plán: Hlub.archiv.). Rybničné hráze (tarasy) stavěli v těch dobách Vlaši. (Srv. Břežan, Vok, 94.) Zčeštěné jméno největšího rybníka v okolí Hor (jeho hráz měří 17 metrů do hloubky) bylo původně Mrdal. Teprve v XIX, st. Mrhal.

Roku 1553 osazena byla z příkazu samého cís. Ferdinanda I. budějovská fara, a to jeho vlastním dvorním kaplanem P. Martinem Roštem. Když ho do Budějovic posílá, píše, že „ při faře již od dávného času žádného faráře není“ (Missiv. Č. 49. f. 384). Znovuosazení fary je v souvislosti se vzrůstem protestatntismu a jiného sektářství v městě i okolí, zejména na Velkých Horách.

Velkohorští havíři chtěli míti svůj kostelík. Budějovští je zprvu odkazovali do Vodňan a do Vltavotýna k souvěrcům, ale pak začali s neústupnými dlouhý boj: nový farář stal se hlavou odporu. Nejhorší na celé při bylo, že sám císař hrál obojetnou roli. Když mu Budějovští žalovali na protestantské havíře a na jejich žádost o kostel, prohlašoval, že stavbu kostelíka nedovolí. (Zemský archiv: opisy z Hradce.) Ale r. 1554 (1.máje) nařídil z Vídně urovnati spory mezi Budějovskými a Horskými a poručil vystavěti havířům kostel z výnosu dvou kuksů.

Pro Budějovské bylo to tím mrzutější, protože se sami dali do stavby své „Černé věže“, při kostele sv. Mikuláše. Byla to nádherná a nákladná stavba, prodlužující se nedostatkem peněz. Teprve, když i jim byly králem povoleny 2 podíly na velkohorských dolech pro dostavbu věže, věž dokončili. Stavěli ji od 1549 do 157. stavební kámen na věž, a tedy i na horský kostelík se lámal podle staré tradice na Pfaffenbergu, kde dosud jsou v Děkanském lese (za dnešní zahradou Kodetovou) stopy lomů.

Roku 1555 vystavěli Budějovští horníkům hřbitov, ale do stavby kostela, ač už kámen byl na místě, se jim nechtělo. Teprve na zvláštní rozkaz králův kostelík v druhé polovině roku 1556 vystavěli: bylo to jen část dnešního kostela, presbytéř, s převládajícími znaky ještě gotického slohu. Budějovští ji odiosně přezdívali „ díra“ („spelunca“) a snažili se aspoň vymoci její zavření a vyhnání luterského kněze. Zvětšili proto žaloby na horské kacíře, že odvracejí lid okolní, k budějovské faře příslušný, od katolické víry, že z Hor šíří nové písně, nový způsob pohřbívání, že nedrží ani křesťanské svátky, že se posmívají postům, že vymýšlejí nové obřady aj. ale nic tím nedocílili. I pro císaře byl srdci bližší horský kacířský havíř – zvláště po výkladu finančního rady Floriána griespeka o skvělém výnosu dolů.

Možno si představiti, jak lid Nícovy Hory, poddaný faráři, byl svou duchovní vrchností střežen a držán pod přísným dohledem. Záleželo ovšem na povaze a energii farářů, jak lid dbal jejich vlivu a moci.
P. Martin Rošt podléhal rozkazům císařovým, aby město zůstalo uchráněno všeho kacířství. Staral se o to poctivě. Svou povahou to byl fanatik. Často hřímal s kazatelny: „Ať mne čert sebere přímo z kazatelny, není-li papežské nábo-ženství to pravé!“ zatím i Budějovicích utrakvistů (vlastně luteránů) přibývalo. Roku 1559 žalovala pražská kapitula císaři, že „pro ty knapy, kteří při horách jsou, v městě se začíná luterianstvo a jiné sekty.“ (Missiv. č. 62, 155.) Podle dopisu pana Mikuláše Humpolce panu Joach. Z Hradce se dovídáme, že od obojí, též ani poddaných svých na gruntech trpěti nechtí: oni praví, že to činí z poručení páně podkomořího, a pan podkomoří tomu odpírá“. (Kopial památek, Tischer. Rkps. Str. 177.) došlo i na udávání utrakvistů radě městské. Mezi udanými r. 1557 byl i známý městský radní Daniel Matyáš, pozdější pán na Vstuhách .P. Martin Rošt dostal se i s městskou radou do sporu pro její zdrželivé stanovisko k luteránství. Byla proto ráda, když P. Martin r. 156 resignoval a po něm nastoupil snášenlivější farář P. Johanes Frischko.

Za něho bylo v okolí mnoho ženatých kněží. Nedostatek hodných kněží pod jednou na uprázdňující se fary množil zmatky. P. Frischko byl dobrý člověk, uvážlivý a smiřlivý. Sám česky neuměl: pro české věřící byl ustanoven (v chrámě sv. Jana a Prokopa) český kazatel P.Martin ze Strakonic: schopný, aby brzdil vzrůst heretiků. P. Frischko dbal se vší přísností na provádění náboženskýh úkonů. Farářem byl do r. 1581. (Srv. Huyer.)

Do jeho života a farářování spadá i nový postup farářů budějovských v péči o farní majetek. Roku 1557 se otvírají na Pfaffenbrgu nové cechy: „ Glibgana“, „Hau mir Erz“ a „ Wills Got“ (Klaudi f. 23.) A tu byl farář k vlastnímu prospěchu nucen se smířiti s osazováním havířů (byť luteránů) na pozemcích, jichž byl držitelem a jež jim k tomu účelu začal pronajímati. Havíři se usazovali na „děkanovských polích“, což bylo pro faru výnosnější než soustavné pychy a krádeže páchané chudinou na těžce chráněném farním zboží.

Havíři stavěli si na pronajatých pozemcích boudy a chalupy, platíce nájem a při přestěhování stačilo, aby postoupení chalupy jinému prostě faráři oznámili. Ve farních knihách byly o těchto převodech na jiné nájemce vedeny pečlivě záznamy. Nedostatečné kontroly na místě využil však po několika letech jakýsi Jiří Pirchnger, úředník solního skladu v Budějovicích, k rafinovanému podnikání na úkor farářův.
 

Vznik děkanského dvora Lustenecku

Jiří Pirchinger s predikátem „z Lustenecku“ převedl na sebe koupí od odcházejících havířů řadu parcel farního pozemku. Začal s tím již roku 1579 (5.srpna) odkoupiv od vdovy po Jiřím Frantzlovi pozemek o 39 stryších, z něhož se platilo 18 gr.činže, a pak ještě od téže vdovy domek a pozemek o 44 stryších (platilo se z toho 10 gr. Činže). Roku 1580 skoupil zase pozemek o 15 str. od Petra Wündische atd.

 Tímto bezprávním postupem získal Pirchinger grunty, jež na konec spojil a na nichž založil dvůr, který nazval podle svého predikátu „Lusteneckem“. Isrv. knihu Klaudiho a Luc. Bernarda Schneidra“ Kurtze Beschreibung von Ursprung u. Anfang der Königl. Befreyten Berg-Stadt Böhmisch-Budweis, v měst.arch. českobud.)

Protože lidé, kteří postoupili pozemky Pirchingrovi, nechtěli nadále faráři platiti nájemné, a Pirchinger sám, vystavěv si pyšný dvůr, vlastně zemanskou tvrz, prohlašoval se za majetníka koupené půdy, vznikl mezi ním a tehdejším farářem budějovským vleklý spor, který byl ukončen až zásahem arcib.kanceláře teprve roku 1588 (5.máje)

Tehdejším farářem (od roku 1581) byl P. Kryštof Hecyrus, vážný a učený muž, který se stal knězem teprve ve 40.roce života. Předtím byl ženat, měl šest dětí, až když ovdověl, odešel na theolog.studia do Prahy a po faře v Kadani dostal faru v Budějovicích Českých. Byl básník a hudebník. Skládal duchovní písně, aby prý jimi čelil písním luteránů. Poměry, do nichž se v Budějovicíh dostal, zkalily mu nadobro život. Jeho kaplan, P. David Piarius, nadělal dluhy a utekl. Poměry v kněžstvu ho činily nešťastným. Ke všemu měl i spor s Pirchingrem. Dohodl se s ním na tom, že mu farář dvůr s lesy i poli pronajal za roční nájem 7 kop míš. 45 gr. Při řádném placneí mohl Pirchinger nakládati s vším tím zbožm jako se svobodným majetkem. Kdyby se však nájem neplatil, buď jím,nebo jeho dědici ,vyhradil si farář právo, nastěhovati se do dvora na tak dlouho, až by se nájemné od držitelů dvora splatilo. Na této smlouvě, kterou zprostředkovala městská rada budějovská, je podepsán vedle radního Václava Welse z Welsenburgu jako primátor nám známý Václav Migal ze Vstuh. Pirchinger se však nezapomněl městu Č.Budějovicům za zprostředkování smíru s farářem – mstíti. Poškozoval je v jejich solním monopolu, a když město nechtělo uznati nucené odběry soli prý na prospěch vodních staveb pro horní podniky v Horách, začal sůl zpeněžovati přímo na Velkých Horách ( r. 1585) a založil tak zde samostatný solní sklad na škodu Budějovských. (Srv.Huyer.)

P. Hecyrus je jední mz oněch ušlechtilých mužů, kteří se raději vzdali svých úřadů, než by hověli rozmarům doby. Roku 1590 nechal činnosti v 70.roce života. Zemřel pak v Praze roku 1593.
Rok před ním zemřel i Pirchinger a tu cís. Rudolf II. dal zabaviti všechen jeho majetek (1592, 18.VIII.) pro značné nedoplatky za sůl z budějovského skladu a nařídil, aby dvůr Lusteneck se vším příslušenstvím byl prodán v dražbě. Tak byl dvůr koupá postoupen vdově po Pirchingrovi Eufemii, kterou si vzal David Enderle, člen císařské stráže ( 1593). Paní Eufemie postoupila smluvně dvůr Lusteneck Ondřeji Thumseggrovi, císařskému služebníku. Thumsegger v tomtéž roce (1598) dal jej zapsati do rudolfovské pozemkové knihy, zavazuje se obci, jako skutečnému majetníku, platiti na živnostenské a majetkové dani o každém kvartále 6 bílých grošů.

Thumsegger odstoupil pak dvůr Kašparu Hölzelovi ze Sternsteinu, představiteli těžařské rodiny velkohorské, která vedle Rožmberků, Ungnadů, Malovců, pánů z Hradce, pánů z Augšburga aj. se účastnila na výnosných h ornických podnicích v Rudolfově. Takto byl spor o „děkanská pole“ zkomplikován, protože budějovský farář upíral Rudolfovským právo držby dvora Lustenecku a pozemků k němu náležejících, a s končil teprve zasažením vis major: zkázou Rudolfova a záborem opuštěného dvora Lustenecku od budějovského faráře.

Do farářování P. Hecyra a jeho nástupce P. Kryštofa Milledra z Vyššího Brodu patří časově dokončení stavby rudolfovského kostela. Do roku 1583 prostavěli na něm Rudolfovští 2000 tolarů a prosili císaře o peněžní pomoc. Také na zvon žádali 15 centů mědi z kutnohorských dolů. Císař jim roku 1584 povolil jen 150 tolarů, ale ty jim byly vyplaceny až r. 1592. Zato byl dostavěn druhý díl chrámu, trojlodní, v renesančním stylu, věž však zůstávala nedokončena. Tu vidíme ještě r. 1602 na rytině Willenbergově bez báně.

P. Milleder byl smířlivý muž, jemuž byl dobrý poměr k poddaným a k věřícím nade vše. Roku 1599 vystřídal ho v úřadě P. Václav Larisch (z Načeslavic), jeho farářování bylo vyplněno stálými spory s Rudolfovskými.

Prvním děkanem v Budějovicíh Č. byl P. Kryštof Tomáš (Thomae), jehož známe ze sporů s panem Danielem Matyášem. Děkan P. Tomáš neznal slova českého. Měl těžké postavení v době, propadlé cele luteránské nákaze. Bylo na něho žalováno (1607), že i své kaplany nechává žíti se ženskými a hrozilo se mu od gener. vikáře pražského acibiskupství povoláním k odpovědnosti. Řada farářů v okolí byla ženatá, o každou uprázdněnou faru bylo se báti, aby se na ni nedostal luterán, a přitom byl kněží pod jednou čirý nedostatek. V městě Budějovicích luteráni, veden Dorotou Myatášovou, chtěli podávání pod obojí, chtěli býti oddáváni s katolickými věřícími – pro to vše bylo třeba velmi snášelivé povahy a krajní rozšafnosti. P. Tomáš obojím vynikal.

Za P.Tomáše se stal dvůr Lusteneck útočištěm štýrských luteráských emigrantů, vypuzených ze země za známé protireformační činnosti arcivévody Ferdinanda (potom krále českého Ferdinanda II.). V Lustenecku je usadil tehdejší držitel dvora Wolf Hölzel ze Sternsteinu, bratr hlavního sloupu luteranismu na Horách, Jana Hölzla. (Syn tohoto Jana Hölzla, také Jan (Hans) se oženil s Julianou, rozenou Pruinnigovou z Pruinnigbergu: jejich sloučený znak byl odkryt zásluhou rudolfovského starosty pana Al. Procházky před nedávnem na radničním domě rudolfovském. ) bylo tu usazeno postupně na deset rodin všelijakých nekatolíků, jako byl dr.Salomon Sulzbycher, Bartlme Barbiti, Petr z poutnického štýrského města Fernitzu, pan Michal Pehr, Matyáš Winkler z Winkelsteinu, Pavel z Wittenberga, hans Geinegger, Hans Putsch, Abras Schneidre, ale i bývalý desátník, Jáchym Röml z Marchsteinu, ze sekty pikhardů (předtím slyšíme i o novokřtěncích v Budějovicích).

Teprve roku 1602 (15.října) byli tito lidé na energický zákrok Budějovských z dvora Lustenecku odstraněni.

Dvůr Lusteneck zachoval se v původní podobě až do dnešních časů. Podle silných nárožních zdí lze souditi o věžovité nástavbě v severní části stavby. Věž zmizela. V dvojitém sklepě (z podsklepí se teprve schází do prostorného sklepa) je jen náznak panského sídla. Dvůr jako děkanský majetek zůstal uchráněn osudu Rudolfova a ostatních okolních sídel. Je proto tím památnějším svědkem vzrušených dob, o nichž vypravuje naše monografie.

Pro lid z Nícovy Hory stal se dvůr Lusteneck součástí krajinné kulisy, podle které se vydával na pravidelnou dalekou cestu za všemi povinnostmi a náboženskými úkony, vázán poddanstvím k městu Českým Budějovicům a k jejich farářům. Kolem roku 1600 jevil se i v okruhu Lustenecku rozmach podnikavosti horských těžařů: inženýři dokončovali tu na „ děkanských polích“ velkolepě plánovanou síť odvodních stok, které měly sbírati vody z lesů a svá-děti je od Nícovy Hory velkým obloukem a přirozeným spádem do rybníka „Mrhalu“. Dodnes jsou v „děkanských lesích“ patrny stopy těchto umělých stok, o jejichž významu není však už v lidu správného názoru.
 

Nícova Hora po třicetileté vojně

Královský mandát z roku 1624 proti utrakvistům a luter.kazatelům způsobil, že mnoho farářů raději opustilo své fary a uteklo ze země, hlavně do Bavor (jako strakonický farář, vodňanský aj.) V ohlasu král.mandátu z r. 1627, aby se všichni obyvatelé srovnali s císařem u víře, byla i činnost budějovských děkanů intensivnější. Tehdejší děkan P. Jakub Dobler zkonfiskoval r. 12 budějovským měšťanům nekatolické knihy a dal je spáliti veřejně na hranici (6.máje). Dříví k hranici nedal však ze svých lesů: to dodali kapucíni. Všechno obyvatelstvo městské i poddanské musilo v čas velikonioční k zpovědi, a zpovědní lístky, jež se odevzdávaly zpovědníkům, byly přísně kontrolovány. Jejich evidenci vedla prostřednictvým městské rady a krajského hejtmanství sama konsistoř. R. 168 budějovský nový děkan, P.Johannes Cuculus, dostal od arcibiskupské kanceláře rozkaz, aby odstranil ve svém vikariátě nepořádky v odevzdávání zpov.lístků a nedbalé kněze aby pokutoval.
Rekatolisace se v městě i v kraji zřejmě dařila. Už r. 1651 (7.srpna) se vydává od děkanátu relace, že není v městě ani v okolí nekatolíka.

S rekatolisace pokračovalo i sociální uhnětení selského lidu. Obnovené zřízení zemské z r. 1627 znamenalo uzákoněné osobní nevolnictví poddanského lidu. Pokud šlo o naši ves, poddanou děkanovi, nevidíme hned zhoršení v jejích poddanských poměrech. Teprve časem přibylo povinností a robot a jejich rozsah po šedesátiletém vývoji fixuje smlouva až z roku 1688.

Třicet let vojny, která zemi pustošila, zůstavilo strašné stopy v celém jihočeském kraji. Co bylo možno zničiti v nejbližším okolí naší vsi, to bylo vlastně zničeno hned na počátku. Nadělané spousty lze viděti už jen z počtu rybníků, které zbyly v jižních Čechách po válce: z 1100 rybníků před válkou zůstalo lovitelných pouhých 150! (Podle relace vrchního Rutha z r. 1679 v třeb.archivu.)

V průběhu války slyšíme až k jejímu konci, že až do těsného sousedství Nícovy Hory dostaly se švédské vojenské tlupy. V srpnu 1648 vpadlo v noci do urtinovského dvora na 500 jezdců z wittenberského vojska hraběte von Döbern, který 23. srpna byl zabral útokem Tábor. Bylo to v souvislosti s posledním vpádem Švédů do Čech, při němž bylo dobyto Tábora a ten nadobro vydrancován. Jiné oddíly obsadily Jihlavu a do kraje vyjížděly sháněti proviant. V starém kalendáři zapsal nějaký soused o tomto pícování: „Souce (totiž Švédové) mořskej národ nade všecko rybu pojídají“ – došlo totiž opět na rybníky. (Viz: Teplý v Č.Z.M. 1936)

Jezdci sebrali z urtinovského dvoraněco z dobytka („ohledali“ prý ho), pak vzali zámeckého mušketýra se čtyřmi sedláky, a ti jim musili ukázati cestu přes lesy na Krumlov. Jezdci se velmi naléhavě vyptávali, kde mají svůj kvartýr „die demontierten kaiserlichen Völker von Devaggischen Regimente“ – patrně šli za kořistí. (Srv.Th. Wagner v rkp. pojednání z třeb.archivu.)

Přes uzavření míru (mír westfálský v létě 1648) byl kraj kolem Urtínovic plný potulných rot maroděrů a zběhlých záškodníků, neustávajících v plenění na vlastní pěst. „Demontírovaní“ nebyli o nic lepší než loupežní nepřátelé. Tak 30.září 1648 přistihl takovou rotu asi s 200 až 300 koni v lese za vstužským ovčincem gubernátor panství pan z Eckersdorfu. Přepadl je se zbrojným lidem „dobrými ranami z nich hojně pobil“ a zajaté odvedl. (Th.Wagner.)

Roku 1653 prováděna byla v Nícově Hoře generální visitace, tj. výměna půdy pro berní rolli. Podle té byli v Nícově Hoře čtyři starousedlí rolníci, totiž Jiří Hofbauer (vl.Dvořák) s 30 strychy, Gregor Witzku (Witzko) s 40 strychy Urban Nosek (Nossek) s 20 str., Bartoloměj Gramann (vulgo Boger) s 24 str., a v „ novie ussedlý“ Urban Zeman s 20 strychy. Celkem pět sedláků s 134 strychy.
Dobytka měli tito sedláci celkem : 16 koňů, 20 volů, 21 krav, 14 jalovic, 8 sviní a žádné ovce.

Nejvíc koňů měl Witzku (6 kusů), Dvořák 4 kusy, ostatní po dvou. Krav měl nejvíc Dvořák (6 kusů), Gramann 5 kusů, Witzku 4, ostatní po dvou. Volů každý po 4 kusech.
Dvořák vlastnil dva rybníky, jeden s 13 a druhý s 15 kopami násady. Witzku měl malý rybník s 32 kopami násady. Lesů měli nícohorští asi 4 rozlohy s rozličným dřívím. Mezi grunty Nícovy Hory a dvorem Lusteneckem se zaznamenává děkanský les o 3 rozlohách.

R. 1662 přihlašuje však vrchnost, tj. děkan budějovský, k zdanění jen tři sedláky z Nícovy Hory jako své poddané. (Byli to asi Dvořák, Witzku a Nosek, při čemž je zajímavé, že rod Nosků tu seděl zjištěně už před sto lety r. 1552.)

Roku 1669 provedena obnova hranic celého třeboňského panství, pokud sousedilo s panstvím hlubockým a s grunty Nícovy Hory. Hlaví body hraniční označeny byly pak mezníky s letopočtem „1669“, s vytesaným písmenem „W“, což značí Wittingau, s písmeny IAGZS, totiž: Johan Adolf Graf zu Schwarzenberg a s řadovým číslem Nro. Šlo přitom o zahraničení nově připojeného území z panství kdysi puklicového, tj. zboží vstužského a ortvínovského, jejichž hranice nebyly dosud po prodeji z r. 1633 vymezena. Stalo se tak teprve nyní.

Těchto mezníků z r. 1669 je zachována na hlincohorském katastru dodnes většina. Majetníci gruntů, upozorněni na historickou cenu těchto němých svědků vzrušených dob, mezníky šetří. Jen mezník se severního cípu rybníku Mrhalu se ztratil: bylo prý ho použito k stavbě.

Na meznících je vytesáno „W“ s knížecím kloboukem: na knížete byl však hrabě Schwarzenberg povýšen až za rok, totiž 1670.

Poměr poddaných nícohorských k děkanovi byl definitivně upraen smlouvou z 14.VII. 1688. Tehdejší budějovský děkan P.Jan Jiří Hynek Bormann, zavázal smluvně své poddané z Nícovy Hory, že mu budou platiti spolu s poddanými z Kněžských Dvorů ročně na úrocích 18 zl. 20 kr. a 3 zl. 54 kr. za slepice a vejce. Nadto měli poddaní konati budějovským děkanům v robotě tyto práce: zorati vlastními potahy všecka pole, patřící k dvoru Lustenecku (jejich vláčení si děkani obstarávají vlastními potahy), na sečení a sklízení sen a otav děkanových u města Budějovic mají vysílati každý osedlý 1 robotýře na den, na sekání děk.obilí 10 vazačů. Podle potřeby mají děkani právo žádati od poddaných ještě po dalším dnu roboty, arci za mzdu. Zato mohou nícohorští svobodně pásti svůj dobytek na pastvišti u Lustenecku. Společně s podd.z Kněžských Dv. jsou dále povinni navézti děkanství do města ročně 100 sáhů palivového dříví a stavebního s potřebu, svézti veškeré zelí a len při dvoře Lustenecku pěstovaný. (Listina v archivu v Třeboni a opis celé smlouvy, obnovované r. 1730, 14. března (Vertag mith Herrn Dechant) v knize městského archivu v Č.Budějovicíh).

Budějovský děkan stal se znovu plnoprávným majetníkem dvora Lustenecku na základě ujednání z r. 1583 a pak i proto, že se dědicové Wolfa Hölzla ze Sternsteinu nepřihlásili k majetku podle ediktu z 18.března 1631. Kdo se nepřihlásil, ztrácel nároky na svůj majetek. Ediktem svolávali se obyvatelé Rudolfova, jenž po 15leté přestávce měl spolu s doly býti znovu vzkříšen k životu. Rudolfovský chrám měl po vysvěcení sloužiti nadále katolickému vyznání k němuž se Rudolfovští šmahem přiznávali. (Určení chrámu schválil Ferdinand II. z 8.listopadu 1630.)

Pře mezi děkanem a magistrátem o držbu poddanských vsí

Dokladem utužujících se poddanských poměrů v druhé polovině XVII.st. je i vedení sirotčích seznamů („Waisenstandů“) pro obě vsi, Nícovou Horu a Kněž-ské Dvory, jak je máme zachovány v budějovském městském archivu. Jejich účelem bylo míti v evidenci všechny nově narozené a nezaopatřené děti poddaných, hochů i děvčat, aby se jejich služeb mohla vrchnost dožadovati, jak to vyplývalo z Leibeigenschaftu tj. z osobního nevolnictví poddaných. Děti jejich byly v právním smyslu od narození sirotky, tj. jejich pány nebyli rodiče, nýbrž práva rodičů osobovala si vrchnost, jež s dětmi poddaných disponovala a je ochraňovala, jako by byly sirotky bez rodičů. Odtud název „sirotčí seznamy“ a „sirotčí knihy“, jež začínají několik let po první generální visitaci pro berní rolli (1653) a od roku 1688 jsou vedeny úředně od městské správy.

Nejstarší „Waisenstand“ budějovském děkanství je pro poddanské vsi z r. 1668 a zaznamenává z Nícovy Hory tento stav: Witzku děti nemá, Jan Edlmann má 3 děti, Andreas Nosko má syna Matyáše, Gramann je bezdětek a Jiří Dvorschak má 4 děti. Sedí tedy ve vsi nadále oněch pět selských rodin jako před patnácti lety. ( Sluší podotknouti, že tyto první „Waisenstandy“ jsou primitivní, jaksi jen pro doma, uvádějí i jména podruhů a jejich dětí, často i s udáním zajímavých životních okolností.)

Z historie styků s novým knížecím sousedstvím je zpráva z r. 1689 (17.června), kdy byly obnovovány hranice švarcenberských pozemků s grunty nícohorských sedláků. Hraniční čára šla tehdy zhruba kolem dvou rybníčků sedláka Martina Dvořáka z Nícovy Hory, tj. Bahnitého a Hlubokého k pustému tehdy rybníku Mrdalu. Dále šla po stoce, tekoucí z něho do pustého rybníka Letního, odtud po stoce, tekoucí do pustého rybníka Svinního a kolem rovněž pustého rybníka Mlejnského k polím rudolfovským.

Této obchůzky se účastnili z Nícovy Hory Pavel Bicek (Witzku), Bartl Zeman, Václav Kramann, Jakub Nosek a Martin Dvořák. (Listina v třeboňském archivu.)
Ze zprávy je patrno, že dílo na Horách stálo, neboť rybníky, které byly určeny udržovati vodu, potřebnou k hnaní strojů, byly pusté.

Z událostí v kraji sluší vzpomenouti požáru ortvínovského dvora 20. února 1724.

Oheň vznikl neopatrností děvečky, a to v neděli, když ovčák a všechna čeleď odešli do kostela v Lišově. Zbylé ženy s pasákem dobytka a s lidmi ze Zvíkova stěží zachránili dobytek. Všecka stavba lehla popelem. Dvůr byl pak postaven zcela nově podle návrhu stavitele Martinelliho, krytý taškami. Stavba stála 5553 fl. 40 kr. (Th. Wagner.)

Důležitým mezníkem v poměru si Nícovy Hory k budějovském u děkanství je smlouva ze dne 14. března 1730 mezi tehdejším děkanem Janem Vítem Švantlem a magistrátem. Týká se vlastnických nároků na vesnice Nícovou Horu, Kněžské Dvory a osm držebností na předměstí Č.Budějovic, Švantlův předchůdce, děkan Jan Jiří Hynek Bormann, začal rozepři s českobudějovským magistrátem proto, že si činil vlastnické nároky (dominium directum) na obě jmenované vsi, čemuž budějovští konšelé právem odpírali. Naproti tomu si magistrát osoboval právo, presentovati kaplany ke kostelu v Č.Budějovicíh a hleděl prosaditi právo, aby měšťané mohli býti pohřbíváni i v době dopolední, což obě nechtěl připustiti děkan. Výše zmíněnou smlouvou vzdal se tudíž P. Švantle za sebe i za své právní nástupce všech vlastnickcýh nároků na obě vsi, Nícovu Horu a Kněžské Dvory, i na osm předměstských dvorů v Čes. Budějovicích, slibuje, že vydá magistrátu všechny na tato zboží se vztahující listiny, gruntovní a sirotčí knihy, že se vzdává stálých platů, z obou vesnic ročně jemu vzcházejících. Magistrát naproti tomu se zavázal, že bude platiti vyměřenou extraordinární daň, že bude vydávati děkanům pevný roční důchod jak v penězích, tak v naturáliích a tě ponechává děkanům až na další roboty z obou vesnic, jak se k nim poddaní ze vsi Nícovy Hory a Kněžských Dvorů zavázali smluvně s děkanem Bormannem 14. července 1688.

Z této smlouvy teprve zvídáme značný rozsah povinností nícohorských a dvorských sedláků, jichž výčet zabírá deset bodů. Podle nich byli poddaní dvorští povinni: 1.na jaře v týdnu po tři robotní dny, každý den s pěti pluhy, orati děkanské pozemky u města, 2 při svážení obilí každý osedlý svézti 12 for, 3. tři robotní dny sekati obilí, 4. při zimním obdělávání po čtyři robotní dny orati, přitom však míti dvě hodiny v poledne ke krmení, a po každé míti v týdnu nepřetržitě po dva až tři dny – dovolí – li to počasí – propust, 5.spolu s nícohorskými žíti sena u města, pokud bude toho potřeba, každý osedlý jeden robotní den, stejně i otavu, 6. k sekání obilí dodávati 24 ženců, 7. k vázání 10 vazačů, 8. k žním každý osedlý dodati jednoho robotýře s náčiní, a to proti této stravě, 9. k obědu polévka a dvě jiná jídla, při sekání obilí dostane se robotýřům ještě k snídani kusu sýra a žejdlíku piva, nebo místo piva 1 krejcaru na penězích, k večeři 2 libry chleba, a zůstanou-li přes noc, vedle polévky dostanou ještě i vařené jídlo, 10. jsou povinni svézti tolik stavebního a palivového dříví nad sto sáhů roční potřeby, jež dovezou Nícohorští : místo oněch sto sáhů dříví budou voziti cihly a písek pro kostel sv.Mikuláše a děkanství. Nícohorští byli pak nápodobně povinni: 1.zorati všechna děkanská pole u Lustenecku (děkani však svými potahy je zvláčí), 2. svézti všechno seno, obilí i otavu, 3. seno a otavu požnouti spolu s Dvorskými, 4. k žním dodati 24 ženců a 5. 10 vazačů, 6. v žním každý osedlý dodati jednoho robotýře s náčiním na den a na každý další proti mzdě, která 7. je stejná jako pro Dvorské a za používání pastviště u Lustenecku, vedle toho 8. musí Nícohorští dodati ročně do sto sáhů palivového a stavebního dříví, potřebného pro děkanství, a o dovoz ostatního dohodnouti se s Dvorskými a konečně 9. ročně svézti s polí u Lustenecku zelí a len, a to místo vláčení děkanským polí tamějších, „ke kterémuž příštímu plnění takto jim z dobré vůle učiněného závazku neopomene je slavný magistrát jako vrchnost pohnouti.“ Nad tyto povinnosti prý a ony, jichž bude v budoucnu třeba v případě stavby děkanství a dovozu dříví (s tím spojeného), poddaní nikdy nikomu nejsou povinni více žádných robot konati……

Nutno přiznati, že rozsah robot a povinností, neuzavírajících se ani do budoucnosti, byl značný. Sama vzdálenost děkanských polí od Nícovy Hory, kam musili poddaní s potahy a náčiním i při dovozu dříví do děkanství, zajížděti, ztěžovala jim práci zejména při neschůdnosti tehdejších cest. Ze sirotčích knih vysvítá, že děkanství přijímalo nadto do svých stálých služeb dosti čeledi z dětí svých poddaných, hlavně ženského pohlaví. Poddaní měli služby u své duchovní vrchnosti jistě do krajnosti.

Přitom přes nepříznivé poměry doby (sociální útisk, války, časté epidemie), stávají se nícohorští sedláci z malých lidí úsilovnou prací zemědělci většinou na zdvojnásobené ploše orné půdy, proti rozsahu polí koncem XVII.stol. Celkem je v Nícově Hoře k r. 1730 na 251 strychů polí (proti 134 str.z r. 1653). Došlo asi k intensivnímu mýcení lesů a k obracení lesní půdy na ornou. O tom svědčí i ocenění půdy (podle visitace z r. 1780 v Zemském archivu): tehdy z 259.1 3 strychů je 101.3 půdy II. třídy, 143 III.tř., 11 pusté a zarostlé a 4.8 zcela pusté.

Pře o „dominium directum“ nad oběma vesnicemi byla tak jen paušálně vyřešena: magistrát spokojil se nepatrnými ústupky a znovupotvrzením původního právního poměru vesnic k městu, poddaní byli přitom obětováni hrubému útisku, jehož míra nebyla ani nejpodrobnější smlouvou fixována, nechávajíc do budoucnsoti některé povinnosti (dovoz dříví) zcela neomezené. Bohužel nevíme, zda si to tehdejší nícohorští sousedé uvědomovali. Z „Waisenbuchů“ jen vidíme stoupající populaci, která šla k duhu vrchnosti, potřebující pracovních sil a peněz poddaných.
 

Osudy Nícohorských do konce XVII. stol.

Selské rody ve vsi

 V XVIII.st. byly několikeré pokusy s obnovením dolů na Rudolfově. Za tím účelem se měly znovuzříditi rybníky, z nichž „Mörderteich“ byl nejdůleži-tější. Bylo o jeho obnově uvažováno již roku 1733, ale oprava rybničné hráze a celková obnova Mrhalu byla uskutečněna až 1771, kdy město České Budějovice vydalo na předsevzaté dílo ve dvou letech 21.424 zl. 3 kr. (Klaudi f.86.). Ani pak nedošlo však k intensivnější práci na dolech: cechy byly zatopeny a na tu dobu technicky bylo beznadějné je vyčerpávati (vyčerpávání se dálo koženými vaky, tahanými rumpály.)

Snad v souvislosti s reparaturami na Mrhalu byla r. 1740 konána nová schůzka hranic, dělících panské pozemky hlubovké od pozemků nícohorských. V příslušném protokolu, sepsaném německy, se uvádějí jako přítomní „aus Niczowa Hora oder Pfaffendorf“ konšel Kašpar Nosek, Vít Zeman a Jan Gramann.

Josefínské reformy změnily důkladně poměry nícohorských poddaných. Patentem cís.Josefa II. z 1.listopadu 1781 bylo zrušeno selské nevolnictví a za-vedeno mírné poddanství po způsobu dědičných zemí rakouských. To znamenalo, že poddaní nebyli už pro budoucnost vázáni k žádným službám při dvorech. Všem ostatním feudálním povinnostem (robotem, natur.dávkám a platům), váznoucím na poddanských gruntech, byli i nadále podrobeni. Nícohorským odpadly tak povinnosti u děkanského dvora, jež dosud konaly děti sedláků.

V letech 1782-1786 byla prováděna jednotná organisace far, při čemž se dbalo zejména místních vzdáleností. Blízkost rudolfovské fary, která byla už od 2.poloviny XVII.stol. faráři osazována a vedena, rozhodla se o přifaření Nícohorských k Rudolfovu a o přetržení dosavadního jejich svazku s děkanstvím českobudějovským.

Hned r. 1785 zavedena na rudolfovské faře matrika křestní, oddaných, zemřelých a kniha ohlášek, osadní a pamětní pro Nícohorské. (Úředně došlo až 1.července 1791, po smrti staroměstského kaplana P.Václava Haye, k schválení návrhu, aby štola ze vsí Vesky, Vráta, Dubičného, Nícovy Hory, Jivna a Ortvínovic (dvora), připadla rudolfovské faře.) Než ještě tři léta potom, až do r. 1788, se vedou na radnici objemné „Waisenbuchy“, jež v evidenci obyvatelstva vystřídaly pak farské matriky. Už od začátku XVII.stol. bylo v Hlincové Hoře usazeno pět rodů, jejichž posloupnost lze sledovati celá tři století až do chvíle, kdy buď končí nebo přecházejí příbuzensky na jiné.

Nejstarší z rodů, zjištěný už r. 1552, je rod Nosků. První známý člen je Stanzel Nosek, který se Štěpánem Hošků, Tomšem, Vítem a Rychtářem Petrem je zmíněného roku veden jako „poddaný pana purkmistra“. R. 1601 se jmenuje v listině Staněk Nossek, snad syn Stanzlův. R. 1653 při první visitaci je na č. 3 usazen Urban Nosek, který je r. 1670 rychtářem. Měl syna Matyáše a dcerku Mariannu, kteří jsou někdy kol 1670 sirotky a žijí u svého otčíma Andrease Nosků, jenž podle dokladů byl druhým mužem vdovy po Urbanu Noskovi a přejal jméno po živnosti. Kolem 1685 žije ve vsi Jakub Nosků, jehož synové Adalbert (Vojtěch) a Kašpar (nar. 18), zakládají nové rodiny. Kašpar Nosků byl dvakrát ženat. (Žil v l. 1686-1753). Z první ženy měl šest dětí, z druhé, Rosiny, ještě tři. Kol. 1700 žije rod Nosků i v Kněžských Dvorech. Synové Kašparovi, Jan, Antonín a Tomáš, zakládají nové rodiny. Z nich Antonín Nosek se oženil s Evou, roz. Ziegelmacherovou z Hlinska, a měl s ní devět dětí. Syn Antonínův Matyáš Nosků se oženil 1830 (23letý) s Barborou, dcerou Matyáše Krže z Netěchovic. Protože Noskové v hlavní větvi vymřeli, podědili po nich Barbořini příbuzní z rodu Kržů. A tak se dostal statek Nosků (čp.4) do rukou rodu Kržů, jehož druhý držitel po Janu Kržovi (zemř.1883) byl Vojtěch Krž, známý jihočeský pracovník a poslanec.

Druhý starý rod v Nícově Hoře byl rod Witzků. Nejstarší jejich člen se jmenuje r. 1601 Michal Witzek. K r. 1653 se jmenuje při první visitaci Georg Witzek, zůstal bezdětek. R. 1668 žije Pavel Witzek, snad bratr Jiřího, s pěti dětmi. R. 1670 koupil Pavel ve vsi dvůr od jakéhosi Urbana Pojera (Bogera) za 200 kop a živnost Witzků přešla na Gregora Hofbauera, jemuž se říká vulgo Witzků. I Witzkové žili v Kněžských Dvorech. Po Pavlovi se jmenuje držitelem živnosti č. 2 k r. 1720 Georg Witzků, jenž byl dvakráte ženat. S první ženou měl 2 a s druhou 6 dětí. Jiří zemřel 1745. Jeho nástupcem byl Jakub Witzků (1714-1773) a po něm na živnosti čp. 7 žil syn jeho Ondřej, který s chotí Marií ( 1751-1814) měl šest dětí. Z těch Kašpar Witzků (1788-1865) podědil statek. Po něm rod Witzků ze vsi zmizel.

Třetí jsou Dvořákové. Nejstarší k r. 1601 je Václav Dvořák a k r. 1613 Matouš Pobišer, dvořák, snad Václavův syn. Z toho vidno, že jejich rod stul Pobišerové (vl. Powischerové). K r. 1653 se jmenuje Jiří Hofbauer a r. 1662 Georg Dvořák, což je asi týž (zemř.1688). Z první choti Veroniky měl dvojčata Adama a Evu a syna Jiříka. Vdova po něm se provdala za Martina vulgo Dvořáka a její děti z prvního manželství žijí u otčíma. Statek přešel pak na dceru Martinovu Marii Magdalenu, jež si vzala nejprve Mikuláše Bínu neboli Raddocha vulgo Dvořáka (zemř. 1745). Když Raddoch zemřel, provdala se po druhé za Jiřího Guthwirtha vulgo Dvořáka, jenž se po živnosti zval také Sailer, a jenž byl o pět let mladší své ženy. Ten v l. 1747 až 1788 hospodařil na statku čp 6. Syn Mikulášův Vavřinec Raddoch neboli Dvořák měl ženu ze vsi. Jeho dcera Anna (nar. 1807) si vzala Matyáše Bendíka, syna sedláka z Levína, a tak na dvořákovskou živnost přišli Bendíkové vulgo Dvořákové, kteří na ní hospodaří podnes.

Rod Gramannův má prvního člena k r. 1653 Beneditka Gramanna. Od tohoto odkoupil kol 1660 dvůr Bartl Pojer (Boger) za 310 kop. (Pojer svůj dvůr prodal Pavlovi Witzků.) Po dvoře jmenoval se pak Bartl Gramann (zemř.1669). Jeho syn Pavel žil v l. 1649-1688. Vdova po jeho bratru, Marianna, provdala se podle všeho za druhého švakra, jenž se jmenoval zase Bartl (ve farních zápiscích „Bartoš“). V l. 1688-1730 žije ve vsi Václav Gramann. Na rodném statku hospodaří v l. 1677-1718 Gregor Gramann s chotí Marií. Ten je r. 1718 ze seznamu poddaných škrtnut. Po něm je držitelem statku Jan Kayser neboli Gramann. Inventář jeho pozůstalosti z r. 1742 leží v českobudějovském archivu. Po něm hospodaří na statku muž jeho dcery Marie Magdaleny, Matěj Liebnitzer vulgo Gramann (žije 1718-1785). Měl devět dětí a umřel v 69 letech: na penězích zůstalo po něm 750ffl. Po něm hospodaří na statku čp. 2 a 16 kolem 1790 Jiří Liebnitzer neboli Gramann s chotí Žofií. Záhy zemřel a tu si vdova po něm vzala bratra mužova, Bernarda Liebnitzera neboli Gramanna, který roku 1819 je konšelem. Bernard hospodařil na čp. 2 a na čp. 16 žil Adalbert Gramann (nar. 1794) s chotí Terezií. Tento ovdověv, se r. 1849 v 55 letech znovu žení s 45letou Barborou a má s ní syna Václava Gramanna, jenž pak vedl rodový statek. Rod je ve vsi usazen přes tři sta let.

Konečně byli ve vsi Zemanové. První známý jejich člen byl asi r. 1648 Martin Urban, který si zakoupil dvůr Bartla Zemana. Proto se r. 1653 při první visitaci jmenuje mezi pěti sedláky nícohorskými Urban Zeman jako „v nowie ussedlý“. Jeho syn je nepochybně Bartl Zeman, jenž sloužil ve vsi, pak se oženil do města (1688) a jeho syn Jakub dlouho pak ve vsi žil. Tento Jakub se účastnil válek (asi tureckých) a dožil se vysokého stáří 77 let (zemřel kol 1770). Musil to býti zajímavý pamětník starých časů! Snad bratr Bartlův byl Václav Zeman, který sloužil ve vsi a měl synka Víta (nar. 1670). Tento Vít Zeman hospodařil pak na rodové usedlosti v l. 1707-1763 a dožil se 93 let. Byl dvakráte ženat. Jeho syn Josef (nar. 1729) hospodařil v l. 1753-1788. Po Josefovi byl Jan Zeman (uvedený na list. 1819), jeho nástupcem opět Josef Zeman s manž. Veronikou a jeho synem Vojtěch Zeman. Rod Zemanů byl v obci nepřetržitě přes 300 let.